26. 2. 2017 – jednodenní výlet
V neděli jsme se vydali na dobrodružnou cestu do Kobylis, kde jsme se po chvilce bloudění (PX bude asi protestovat) dostali k Aquacentru Šutka. Fronta, která sahala až k samému východu nás trochu odrazovala, ale nakonec jsme si řekli, že se ve frontě aspoň naobědváme… teda, mě nechali stát ve frontě a šli se najíst, ne že bych si chtěla stěžovat. Nakonec se uvnitř přece jen nějaké místo našlo a my mohli skočit do plavek a hurá do vody (hned potom, co jsme našli Lucku s Aničkou, které se nám úspěšně schovaly, ač asi neúmyslně, v jiné části šaten)!
Skoro všichni jsme tam byli poprvé, takže nás velikost a rozložení bazénu dost překvapilo. Hned u výlezu ze sprch jsme skoro zakopli o veliký plavací prostor, ten nás donutil k rozjařenému naskákání do vody, ale pohledy, které byly, okolními plavci, vrhány naším směrem nás donutily popřemýšlet o přesunu do té méně „upjaté“ části, i když nechápu, co se jim nezdálo na čtyřech, respektive šesti, šťastných dětech.
Přešli jsme tedy do míst, kde na nás čekalo spoustu teplé vody. Byly zde tobogány, divoká řeka, vířivka a tak dále. Společně jsme to tam prolezli, ale po zamítnutí hry „kohoutí zápasy“ – bylo třeba myslet na ostatní lidi, byl dán hodinový rozchod, což bylo uvítáno s nemalou radostí.
V původním plánu, který nám vymyslel Ondra, než dezertoval k Nejmladším do Bílkovic, byla zahrnuta i procházka do nedalekého Čimického háje, ale v bazénu bylo teplo a sranda, tak se demokraticky rozhodlo, že tam zůstaneme déle. Nakonec se ukázalo, že to asi nebyl úplně nejchytřejší nápad, když Matěj přiběhl s tím, mimochodem skoro ihned po pravidelné kontrole, zda naše čipy sedí pevně na zápěstích, že ten svůj nemá a že ho ztratil… Když jsme hráli na schovku my, byla to sranda, ale když začne hrát na schovku čip, není to nic moc.
Zahájili jsme pátrací akci a prohledávali každou škvíru, a to doslova, Michal se svými vodními brýlemi prozkoumal vše možné i nemožné. Všichni měli velkou radost, že se čip po nějaké chvíli našel, ale to jsme ještě netušili, co nás čeká.
Když už jsme byli úplně scvrklí z té teplé vody, šli jsme si ještě zaskákat do „nudnější“ části a pak utíkali do sprch, překvapivě jsme my, holky, byly mnohem rychlejší a zatímco kluci teprve postupně vylézali (nechci nic říkat, ale nejvíc to trvalo PXovi), my už pomalu odcházely. V tom se ukázalo, že znovu nalezený čip, není úplně přesně ten, co jsme hledali, Matějovi nešla otevřít skříňka… Co teď s tím? Byla jsem vyslána – jak jinak – abych to šla zařídit. Po patnácti minutovém dohadováním se s paní za pokladnou, o tom, kdo z nás dvou je větší zapomnětlivec (tak mi to tedy aspoň připadalo), se nám poštěstilo a čip nám byl předán (plavčíci ho našli – díky kluci!).
S úlevou jsme se dopřevlékli, nasvačili a za pomoci hry: „Vidím něco… Strom!“ se vrátili před GJM, kde byla naše šestičlenná skupinka rozpuštěna. Byl to zážitek, jak se říká, na celý… celou neděli!
Mája