LT Bílkovice 2006

LT Bílkovice 2006

12 – 27. 8. 2006

  • ve středu 20. 12. 2006 vyšlo táborové CD, pokud ho ještě nemáte, žádejte u vedoucích.

Materiály k celotáborovým hrám 2006 ke stažení:

Mladší UFOuni: CTH Rychlé Šípy (*.pdf – 702 kB)

Starší UFOuni: CTH Záhadný ostrov – Prolog (*.pdf – 39 kB);

Diplomy (*.zip – 445 kB); Vývoj hry – fotky (*.zip – 8 MB)

Recenze z pohledu Mladších UFOunů:

ObrazekPo roce se opět konal a byl pro oddíl Mladších UFOunů připraven tábor v Bílkovicích u Divišova, a tak už nebyl problém se ponořit do víru děje a užít si parádní 2 týdny bezvadných her a výletů na kole v pěkném prostředí tamní přírody.

Na srazu jsme nastoupili do autobusu a ani ne za hodinku jsme už byli na místě. A jelikož někdo toto místo ještě neznal, byl v Bílkovicích poprvé, zahráli jsme si na úvod nějaké seznamovací a týmové hry, ve kterých se všichni dohromady vzájemně poznali a naučili se pracovat jako jedna skupina.

A ta slova „jedna skupina“ byla po celý tábor ohromně důležitá. Mladších bylo totiž právě šest, a tak nebylo v programu proti sobě soupeřit a být lepší než někdo jiný, nýbrž naučit se držet pospolu a táhnout za jeden provaz.

Jak se říká: „Nejdřív práce, pak zábava.“ Toto platilo i zde, a tak se všichni dohromady na začátek, abychom měli po celou dobu pobytu čím topit, chopili sekyr a pil a šla se udělat nějaká ta „prácička“.. Pokáceli jsme několik soušek, pečlivě je nařezali a naštípali a když jsme měli už hotovo, konečně se kluci dozvěděli, proč vlastně sem na tábor přijeli. Když si právě užívali zasloužilého volna, zahlédli, jak nějaký nevychovaný holomek (převlečený Jarda) mlátí shrbeného staříka o berlích (převlečeného Kukiho). Tak na nic neváhali a šli staříkovi pomoci. Společnými silami holomka přemohli a zahnali, pomohli staříkovi vstát a ten se jim za jejich službu náležitě odměnil. Řekl klukům, že když ho dokázali tak rychle zachránit, bude jim říkat: „Rychlé Šípy“. A taky, že doufá, že i nadále budou tak čestní a spravedliví. A tak vznikl jejich spolek.

Odpoledne už bylo v plném proudu. Kluci věděli, že to, co slyšeli od staříka, nemohou brát na lehkou váhu. Když si uvědomili, kdo to vlastně Rychlé šípy byly, chopili svojí šanci mít takový klub pevně za pačesy. Věděli, že to nebude nic lehkého a že někdy přijdou i krize, ale byli pevně přesvědčeni, že klub mít budou, ať to stojí co to stojí.

V té chvíli se tábor proměnil ve Druhou stranu, místo, kde Hoši Rychých šípů žili a kde byli v bezpečí. Lesy a vesnice kolem tábora najednou byly Stínady, čtvrti, do které měli hoši Rychlých šípů zapovězený vstup a rozhodně se tam nebylo moudré potulovat jen tak bez žádného cíle. Žili tam totiž Vontové, úhlavní nepřátelé samotné Druhé strany a Rychlých šípů. Nosili v klopě kabátů žlutý špendlík, který byl jejich poznávacím znamením a každého, kdo špendlík neměl, okamžitě vyzpovídali, kdo vlastně je a co v jejich čtvrti dělá. Doufám, že si dokážete představit, co by se asi dělo, kdyby tam Rychlé šípy potkali. Okolí klád se stalo čtvrtí nazývající se Dvorce. Čtvrtí, ve které byly tenisové kurty a kam si Rychlé šípy jako sběrači míčků chodili občas vydělat nějaké ty peníze.

Klub byl tedy stvořen, ale každý klub má nějaká svoje pravidla a aby fungoval, museli se jeho členové naučit spolupracovat. Museli vědět, co můžou od ostatních očekávat a co dělat, když přijde nějaká vypjatá či neočekávaná situace. Zahráli jsme si teda hru. Kluci se tedy nasoukali do žebříku, respektive udělali řadu a každý měl v žebříku svojí „přihrádku“. Takhle měli projít vcelku složitou dráhu, kde se museli točit kolem dokola stromů a pohybovat se přitom na vcelku prudkém srázu. No, řekli byste si, že je to vcelku v pohodě,ale všichni, kromě prvního, měli zavázané oči. První navigoval svoje kamarády nejdříve mlčky, v druhém kole mohl i mluvit. To tedy vyl asi takový první náznak komunikace ve družině. Zahráli jsme si také hru,ve které je cílem se z jednoho místa jako skupina přemístit na místo druhé za pomocí určitého počtu rukou a nohou. Nutno poznamenat, že Rychlím šípům toto moc nešlo, ale pokaždé úkol splnili a prováděli přitom skoro ekvilibristické prvky.

Další ráno jsme se probudili do vcelku pěkného dne. Kluci věděli, že jako správný klub budou muset mít i nějakou tu klubovnu, kde se budou moci scházet a dohadovat tam všechno možné. Věděli také ale ,že na to budou potřebovat nějaké peníze. Ve Dvorcích si dříve sice vydělávali vcelku rádi, ale teď se tam na ně Dvorečtí dívali skrz prsty jako na vetřelce. Když tam sbírali míčky, a dostávali od bohatých tenistů řádně zaplaceno, nebylo moudré se s penězmi v kapsách v této části města moc zdržovat, jelikož Dvorečtí by jim peníze bez milosti vzali. Dostali nápad, že by si mohli nějakou klubovnu pronajmout. Nabídky se jen hrnuli. Mohli si jí zřídit pod latrínou, v latríně nebo před ní. Dokonce taky v kopřivách nebo na obrovském kopci. Ale jak se říká, za více peněz, více muziky. Nejdražší nabídka bylo místo ve stínu za stany. To si tedy kluci dali za cíl. Ve hře, kde se měly sbírat trenisové míčky, aniž by je chytil nějaký vedoucí a sebral jim všechny peníze, uspěli. Mohli si tedy začít stavět svojí klubovnu a všemožně ji zdobit. Dali si na tom velmi záležet. Vyrobili si lavičky a doprostřed postavili i totem. Když byli s klubovnou hotovi, jen tak ze srandy jsmesi ještě zahráli tichou poštu, při které bylo docela veselo, a šlo se spát.

Ráno při rozcvičce našli na chatce zajímavou kresbu. Byl to ježek v kleci. Ježek v kleci nebylo nějaké zvíře ani něco takového, byl to složitý hlavolam, který kdysi patřil jednomu sirotku jménem Jan Tleskač. Jan Tleskač byl vlastně nalezenec, který byl nalezen jako malinké dítě, a jediné, co na sobě měl, byly roztrhané hadry a právě toho ježka v kleci. Ale proč byl najednou okole ježka v kleci takový rozruch? A proč zde byl nakreslen? To byla právě ta záhada, kterou se rozhodli kluci vyřešit. Ale aby byli na přechod do Stínadel připraveni, musel být připraven i jejich klub. Kluci se učili morseovku a práci s buzolou. To pro případ, že by se ve Stínadlech ztratili a aby nebyl jejich počin počinem posledním. S buzolou se vypravili na orientační běh, ve kterém všichni uspěli ale morseovka, to byl tvrdší oříšek. Kluci si měli přenést pomocí signálů, při kterých neměli povoleno používat zvuky, zprávu. Napoprvé sice vcelku tápali, ale nakonec se jim to povedlo. Byli tedy připraveni. O poledním klidu kluci nakreslili mapu Stínadel. To proto, aby se tam neztratili a vyvěsili si ji na nástěnku. Založili si také deník, do kterého si psali veškeré postřehy. Pro odreagovaání jsme si pak ještě zahráli golf. Ne sice ten, který znáte z televize, ale golf s tenisovým míškem a vyrobenými holemi, při které bylo třeba natipovat počet úderů, za který se míček dostane do jamky.

Další den byla na plánu nebezpečná cesta do Stínadel na kolech. Aby byly Ryclé šípy v bezpečí, dostali na cestu žluté špendlíky, které museli nějak na sebe, ne do sebe, jak někdo učinil, připevnit. Plán byl dojet do těchto vesnic: Bílkovice, Slověnice, Ctiboř, Radošovice a Onšovice. Nakaždém místě získávali kluci informace o tom, co to vlastně ježek v kleci byl. Získávali všemožné užitečné i neužitečné informace, ale nakonec v Onšovicích potkali starého kostelníka (převlečený Jarda), který jim pověděl to, že Jan Tleskač chodil k němu zvonit do kostelu sv. Jakuba. A pověděl i to, že Tleskač zemřel velmi mlád po podivném pádu ze zvonice. Říkal, že když šel Tleskač nahoru zvonit, s ježkem v kleci si ještě hrál. Po následném pádu ho však u sebe už neměl. To bylo vše. Když jsme se vrátili do tábora, jeli jsme si zaplavat do bazénu. Navečeřili jsme se a po cochcárně jsme pro všeobecnou únavu skoro už nic neudělali. Ujeli jsme opravdu pěknou řádku kilometrů.

Druhý den se kluci probudili plni odhodlání. Chtěli se o smrti Tleskače něco dozvědět. Do kostela sv Jakuba se vypravili hned odpoledne. Hra, kdy měli nepozorovaně proniknout daným územím, aniž by byli chyceni nebezpečným Vontem (vedoucím), patřila mezi nejpovedenější. Martin sice neobjevil v kostele (posedu) ježka v kleci, ale něco neméně cenného. Byl to Tleskačův deník, který si ve zvonici psal. Po hře se jali kluci do luštění jeho zápisků. Zalezli si do klubovny a zůstali tam velice dlouho.

Tábor utíkal jako voda a najednou byl pátek. Kluci měli deník pevné v rukách, ale co se nestalo. Byl jim doručen dopis, ve kterém stálo, aby došli do Stínadel, položili ho v obálce na okno domu číslo 5 a výměnou si vzali obálku s penězi, která bude ležet na okně. To teda ne, řekli si kluci. To neuděláme. Deník je pro nás moc cenný a jsou v něm cenné informace. Přichystali tedy léčku. Vzali si sebou poze obálku s prázdnými listy a šli. Přes Divišov došli do Litichovic, kde byl i dům číslo 5. Potkali tam muže (vedoucího), který jim dopis poslal, ale ten na ně taky přichystal léčku. Odhalil jejich plán a objevil, že v obálce deník není. Chytl tedy Tomáše, který obálku nesl. Ostatní se dali na útěk a utekl nakonec i Tomáš, který měl obrovské štěstí, že se mu podařilo vysmeknout. Vrátili se tedy zpět s nepořízenou, ale zase se zajímavými informacemi a postřehy. Ten muž ten deník opravdu chce, ale proč? Nicméně po návratu si kluci zahráli klasickou táborovou hru slepí rytíři a večer soutěžili v silových disciplínách proti návštěvě, která přijela vypomoci na víkend. Hrálo se nějak úpodobně jako v pevnosti Boyard.

V sobotu ráno nebylo zrovna moc hezky a tak jsme si zahráli pouze nějaké menší hry v táboře. Ještě před obědem ale vysvitlo sluníčko, a tak jsme si zasoutěžili v tom, kdo rozdělá nejrychleji oheň a přepálí tenký klacík v asi metrové výšce. Odpoledne nastal očekávaný okamžik. Šla se hrát rovněž klasická, ale hlavně asolutně geniálně strategická hra zvaná Obchod. Obchodovalo se s Bratrstvem Kočičí pracky,j istě znáte Dlouhé bidlo a spol, se 4 předměty (pastelky, mapy, kompasy a kuličky). Cílem hry bylo měnit takovým způsobem a prodávat, aby se podařilo mít na konci hry co nejvíc peněz. Všem se obchod víceméně dařil, ale nepsaným vítězem se stal Jonáš, který, přijel asi v půlce hry a skoro se dotáhl na vítěze Martina (poznamenám, že hra trvala 3 hodiny).

V neděli bylo opravdu nádherně. V plánu jsme měli se jít opět koupat, ale až odpoledne. Dopoledne jsme strávili stavěním přístřešků. David si postavil opravdu výborný přístřešek, pod kterým by v noci, narozdíl od některých, určitě nezmokl. Vysloužil si tím nejen obdiv všech kolem, ale i nějaký ten bonus do celotáborové hry (CTH). Odpoledne jsme se šli koupat a zahráli jsme si hru pyramidy, běhací a strategickou hru v lese. Je docela těžké ji vysvětlit, ale kdo byl na táboře, ví o čem mluvím.. Večerní hra Hledání černého Červenáčka dělala klukům docela problémy. Schovaného Kukiho v lese našla jen hrstka vyvolených, ostatní měli holt smůlu..:)

Jo, skoro bych zapomněl. K Rychlím šípům patřil neodmyslitelně klubový pes Bublina (fenka Anye našich kamarádů Hřebeckých, kteří na táboře také byli). Ten den ji ale nemohli najít. Ztatila se a nikdo nevěděl kam. Kluci se ji vydali hledat. Dojeli jsme do Bílkovic, kde nějaká paní prý černého psa viděla, jak utíká směrem na Takonín, ale jestli to byla Bublina, to nikdo netuší. Dojeli jsme tedy do Takonína, ale když jsme ani tam Bublinu nenašli, udělali jsme si aspoň pěkdý cyklistický výlet. Přes Bořeňovice a Jemniště jsme dojeli do Postupic, kde jsme si dali pauzu na oběd. Poté jsme vyrazili zpět do tábora. Po cestě jsme se párkrát zastavili a zahráli si nějaké malé hry do CTH. Když jsme se vrátili do tábora, Bublina nás už vítala. Vrátila se asi hodinu potom, co jsme se ji vydali hledat.

Celý tábor jsme měli štěstí na hezké počasí, a takhle ke konci se to začalo kazit. Nešlo sice o nic dramatického, ale celý den jsme museli nosit pláštěnky. Dopolední program jsme si zpestřili hraním BANGu a Macháčka. Odpoledne jsme se přenesli do dávných časů a na ohních jsme si urožnili maso a uvařili brambory. Nyní asi chutnalo opravdu každému a nikdo neohrnoval nad jídlem nos, protože všichni viděli, jak je příprava jídla náročná. Jedlo se až velmi pozdě (nějakou dobu to trvá, než se vše na ohni upeče) ale bylo snědeno velmi rychle..:)

Konec tábora se už neodvratně blížil. A kdo byl v Bílkovicích už loni, ví, že neodmystitelnou tečkou na závěr je vícedenní puťák. Klukům se konečně podařilo rozluštit, co vlastně v deníku bylo napsáno. Osobní deník Jana Tleskače ukrýval návod, jak ježka z klece vyndat. Tím, že se ve stínadlech kluci vyskytovali docela často, nepoznali pouze to, kde se nacházel kostlel sv. Jakuba, ale věděli i, kde je Tleskačova dílna, kde se vyučoval na zámečníka. Naposledy se ted vydali do Stínadel. Uspějí?

Velice nebezpečná pouť začala. Kluci mělo sbaleno do batohů vše potřebné. Kde je Tleskačova dílna už věděli, teď se tam jenom potřebovali dostat. Když došli k dílně (Zelená kaple), po chvíli kopání objevili v zemi zakopaného ježka v kleci. Otevřeli ho a nestačili se divit. Návod na sestavení létajícího kola je už na dosah ruky. Návod na geniální vynález, kteý by Tleskačovi jistě zaručil slávu a bohatství je tak blízko. Návod na vynález, který nestačil stvořit jen kvůli tomu, že mu nebylo přáno žít déle, se skrýval u Divišovského rybníka. Do večera tam tedy došli. Protože už nebylo možné se vrátit zpět do tábora před setměním, postavili přístřešky. Bylo jim ale něco divné. Jako by je nějkdo neustále sledoval. Když návod objevili, nestačili si ho ani prohlédnout. Vontové jim byli v patách. Přepadli je a návod ukradli. Hulákali na Rychlé šípy, že už ho nikdy nenajdou, že ho rozstřihají a ukryjí po městě. Kluci se ale nedali. S obrovskou vůlí a sebezapřením se vydali kousky plánu najít. Sváděli při tom nekonečné boje s Vonty. Jelikož je také i stopovali, podařilo se jim velkou část návodu ukořistit vcelku rychle, ale na poslední část se hodně nadřeli. Přesto výbornou strategií v srdci Vontovského klanu (spřízněný letní tábor) získali i ten poslední kousek.

Stalo se, na co čekali Rychlé šípy celou tu dobu. Podařilo se jim létající kolo sestrojit a umožnili tak aspoň Janu Tleskači klidnější “spánek”. Tleskačovo dílo bylo dokonáno. Další den se na létajících kolech (kola byla na místo druhého přespání dopravena autem) kluci dopravili zpět do tábora. Večer byly vyhlášeny výsledky celotáborové hry a rozdány ceny a diplomy.

Další den se jen pokračovalo s úklidem tábora, který byl započat den minulý a odpoledno se jelo domů. Tábor utekl jako voda, ale to tak už bývá. Podpořilo to i nádherné počasí (vydatněji pršelo asi jen dvakrát) a výborná nálada. Takže se už teď rozhodně těšte na LT Bílkovice 2007.

(Kuki, prosinec 2006)

Recenze z pohledu oddílu Starších UFOunů:

            Po roce se opět sešel téměř celý oddíl i s Obrazekkamarády, kteří s námi již léta na tábor jezdí, v Bílkovicích u Divišova. Všechny čekalo příjemných šestnáct dní plných táborového života, her, výletů na kole i táborových prací.

Oddíl Starších dorazil na tábor v počtu osmnácti dětí. Až na malé výjimky dorazili všichni na kolech z Prahy. Po prvním dni táborových prací a odpoledni s krycím názvem Sherwood propukla naplno celotáborová hra „Tajuplný ostrov“. Táborníci se octli v dávno zapomenutém čase v rolích hrdinů, mágů a vojevůdců rodů elfů, barbarů, skřetů a trpaslíkům a vydali se osídlit nově objevený ostrov v západních mořích svého nového světa. Nebylo to však jednoduché, protože ostrov chtěl každý národ hlavně pro sebe, takže kromě spousty diplomacie a dohod došlo i k několika bitvám.

CTH byla založena na systému hry Osadníci z Katanu, šlo vlastně o deskovou strategii, těžily se suroviny, stavěla města, vesnice a pevnosti a verbovaly armády. Život na ostrově dobrodruhům navíc znepříjemňovali divoši, kteří zde pokojně žili dlouho před jejich příjezdem. Z povedených her jmenujme třeba „Ekly a klky“ – bojovku se strháváním krepáků, „Řekou napříč ostrovem“ – hru s pingpongáčem v potoce, „Scorelauf“ – taktickou půldenní hru s mapou nebo obchodovací „ Přístavy“. Čtyři pěkné hry také připravily jednotlivé družiny vždy pro zbytek oddílu a vedoucí. Podnikli jsme dva cyklovýlety, první na Velký Blaník, druhý k přehradní nádrži Želivka. Nechybělo koupání v bazénu, frisbee na fotbalovém hřišti, ohníčky s kytarou, zpěvem a buřtíky, grilování špízů, noční hlídky a služby v kuchyni. Povedenou akcí byla návštěva filmu Rafťáci v letním kině ve Vlašimi a následná noční cesta na kolech zpět do tábora nebo třeba noční „Gangsta bojovka“.

Celotáborová hra končila puťákem. Ten byl vyprovokován invazí národa lidí. Obrovské početní převaze lidské armády se nebylo možno bránit přímo, komando elitních bojovníků bylo proto vysláno na extrémně nebezpečnou misi s cílem proniknout mezi nepřátele a eliminovat samotného lidského krále Svatomíra Dobroděje II :-). Tento čin měl vnést zmatek do řad nepřátel a donutit je k ústupu. Po průchodů podmořským tunelem, překonání moře (sjezd řeky Sázavy) na kanoích, bitvě na kopci, proniknutí do lidského tábora pomocí železnice, vypozorování schůzky dvou generálů a následném kontaktování Temného mága pomocí e-mailu byly dobrodruhům poskytnuty informace, které je opět vlakem zavedly na hlásku vedle hradu Český Šternberk, na které byl po krátké bitvě spáchám úspěšný atentát náčelníkem barbarů Vlkem z Mělnic. Armáda lidí vyděšená smrtí svého vůdce začala ustupovat a hrozba byla zažehnána. Celotáborovu hru nakonec zaslouženě vyhrál národ trpaslíků.

V sobotu se už jen bouralo a v neděli jsme se vydali novou cestou, kterou vymyslel Michal, zpět do Prahy.

Letos nám snad poprvé parádně vyšlo počasí, pršelo jen párkrát a trochu a tábor se také díky tomu, myslím, maximálně povedl.

(KUKI, 10. 9. 2006)

Seznam účastníků LT Bílkovice 2006:

Mladší UFOuni:

Šimůnek Tomáš, Kučera Jonáš, Volek Tomáš, Hanák Samuel, Kostohryz Martin, Chudek David.

Starší UFouni:

Beneš Michal, Císař Vojta, Fatka Davča, Havlena Jirka, Janda Michal, Kirchner Kuba, Kostohryz Honzík, Koubele Jakub, Krejčík Dominik, Kršňák Adam, Mareš Filip, Markovič Jakub, Němeček David, Severyn Honza, Šenk Filip, Šenk Ondra, Ulrych Dan, Vlk Martin.

Vedoucí:

Tomáš a Blanka Ledvinkovi, Petra Franková, Petr Kuki Kukačka, Jarda Hejný, Petr PeterS Severyn, Michal Frank, Ota Makeš, Jirka KUKI Kukačka.

fotografie z tábora 06

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..