13. – 28. 8. 2005
Recenze z pohledu oddílu Mladších UFOunů:
Byla to právě druhá sobota v měsíci srpnu, kdy se sešla většina účastníků Bílkovického tábora 05. Starší měli pořádně promazaná kola, vydali se totiž na dlouhou cestu do tábora právě na nich. My mladší jsme se v klidu do Bílkovic svezli autobusem. Pak to do tábora bylo jen kousek, který jsme zdolali během chvilky. V táboře nás čekala samá práce, museli jsme vybalovat, uklízet a pomáhat vedoucím. Jakmile se naskytla volná chvíle, všichni kdo jsme se neznali, seznamovali jsme se za pomoci různých her, po chvíli jsme si většinu jmen zapamatovali. Večer vedoucí vysvětlili pravidla celotáborové hry, stali jsme se ufony, kteří hledají vhodnou planetu pro její osídlení naším obyvatelstvem.
V neděli ráno jsme byli probuzeni a vyhnáni ze stanů na rozcvičku, která nás prý čekala už každé další ráno do konce tábora. Na této první rozcvičce jsme se rozdělili do posádek. Dopoledne byla na programu zase práce, museli jsme oškrábat kotlík brambor na oběd a potom jsme se vydali do lesa na dřevo. Nebylo to moc zábavné, ale bylo to potřeba udělat. Po obědě už byl program úplně jiný, na kolech jsme objeli okolí abychom si z nalezených surovin sestavili loď. Ačkoli nás zlobilo počasí a na kolech nás obtěžovaly létající pláštěnky, oběma posádkám se sestavení povedlo, už jsme měli čím po vesmíru létat. A taky že jsme už dnes večer létali, objevili jsme i nějaké planetky.
Když jsme se v pondělí ráno probudili, všude venku bylo mokro a pořád pršelo, to nás pronásledovalo celý den. Po snídani jsme byli schovaní pod střechou altánku a hráli elektriku a pexeso. Po obědě byla vyhlášena debordelizace stanů. Za ty dva dny se to tam nějak záhadně nahromadilo 
. Zatímco se jedni sprchovali, druzí psali pohledy domů a hráli domino. Před večeří jsme hráli macháčka, hru s kostkami, zkoušeli jsme lhát co nejvíce přesvědčivě, ale někdy to stejně nešlo nepoznat.. Po večeři jsme se trápili se hrou červená škodovka, takových záludností tam bylo, že nikdo ne a ne vyhrát. Museli jsme ji proto nechat na druhý den, odměny za vítězství totiž byly velice lákavé.
Úterní ráno už bylo více příjemné, bylo jasněji a nepršelo. Hned po snídani jsme dohráli červenou škodovku (čistý čas hry byl asi tři hodiny) a za získané body jsme opět objevovali, tentokrát i jiné vesmírné objekty, dokonce americkou družici!! Dopoledne jsme se ještě naučili morseovce a zahráli si na jelena a běhali jako škatulata. Odpoledne nás čekala hra v lese, byla docela obtížná, běhali jsme v kopci a hledali kartičky, na které jsme se podepisovali, bylo jich opravdu hodně, některé dokonce zůstaly úplně bez podpisu. Večer jsme hráli podivnou hru, neznali jsme totiž pravidla, na ty jsme měli přijít. Jmenovala se križom-nekrižom, některým to trvalo hodně dlouho, ale nakonec na to přišli skoro všichni.
Ve středu bylo počasí už super, svítilo sluníčko a tak jsme si hned po snídani užívali fekálu . Byla to hra, kdy jsme štafetově běhali pro vodu, kterou jsme nabrali do pusy a měli jsme jí co nejvíce pronést na start, kde jsme předali štafetu a naplnili vodou nádobu. Některým to přišlo tak vtipné, že nepřinesli vůbec nic, protože cestou buď všechnu vypili a nebo vyprskli . Tento den jsme neměli oběd v táboře, ale dostali jsme balíčky a šli jsme na výlet. Cestou jsme prozkoušeli naše orientační smysly. Potom jsme šli k nedaleké osadě
Moravsko. Odtamtud jsme už spěchali k malému lomu, u kterého jsme si zahráli na slepé ovečky, které k sobě volá jejich pastevec. Když si je všechny svolal, vydaly se všechny ovce včetně vedoucích dolů pod lom, kde jsme se všichni naobědvali. Pak už nás čekala jen cesta do tábora, na večeři. A večer konečně byl ZAHAJOVACÍ táborový oheň.
Čtvrteční dopoledne jsme trávili spolu s velkými. Hráli jsme jednu velkou hru, Microsoft, všichni proti vedoucím. Potřebovali jsme vniknout do Gatesovy firmy a loupit tam programy, které byly potřebné pro počítačovou výbavu našich lodí. Bylo to docela těžké, honili nás členové security teamu, kteří nás chtěli vyhodit. Dokonce se někteří z nás potýkali se samotným Billem Gatesem. Odpoledne jsme závodili na kolech, trasa byla od bazénu k táboru a zase zpět. Pak jsme se sešli na bílkovickém fotbalovém hřišti a házeli si s aerobie. Večer jsme po tmě hledali bludičky, byly dobře schované v jedné stráni, ale stejně jsme je našli.
V pátek jsme jeli na celodenní výlet na kolo, cestou jsme vykoupili jeden obchůdek. To ale nebyl obchodování konec, potom jsme obchodovali s naší obuví, se zavázanýma očima jsme si měli z hromady bot vybrat ty své, popřípadě vyměnit cizí za vlastní. Večeři jsme měli už v táboře, potom jsme všichni poseděli u ohně a zazpívali písničky. Přijeli i kamarádi vedoucích, tak jsme si s nimi zahráli městečko Palermo. V noci nás čekalo velké překvapení, byli jsme uprostřed noci probuzeni! Vyrazili jsme na noční bojovku, šli jsme za světlem z tábora až skoro ke skautu. Chvílemi to bylo děsivé, ale na konci nás čekali vedoucí. Byl konec celotáborovky, uznali jsme vítězství jedné posádky a někteří z nás dostali mimořádné diplomy za různé vykonané skutky.
Sobotní ráno jsme si troch přispali, měli jsme posunutý budíček kvůli té noční bojovce. Rozcvička nás bavila, běhali jsme okolo trojnožky. Po snídani jsme se bohužel museli rozloučit s některými členy našich posádek. Dopoledne bylo takové volné, zastříleli jsme si na terče vzduchovkami, po skupinkách jsme se naučili pracovat s mapou a taky pracovat v týmu při hraní družice. To jsme měli na provázcích uvázaný kroužek a do něj posazený míček, ten nesměl spadnout, zatímco jsme s celou družicí procházeli různým terénem. Hlavním odpoledním programem byli slepí rytíři. To byla sranda. Do souboje šli vždy dva rytíři se zavázanýma očima a uvázaní každý na jednom konci lana. Účelem bylo se neslyšně dostat co nejblíž k tomu druhému a sejmout ho ručníkem. Rytíři vymýšlely nejrůznější taktiky, leckteré vycházeli velice dobře. Na večer jsme započali novou celotáborovku, pravidla byla stejná, avšak posádky jiné.
Nedělní dopoledne jsme strávili převážně na hřišti, kde jsme hráli fotbal, výsledky byly velmi překvapivé a pro jedno družstvo velice uspokojivé. Odpoledne jsme měli s velkými společnou hru, obchodovali jsme na meziplanetárních letištích s různým zbožím. Ale obchody nám nemilosrdně překazilo počasí, lilo jako z konve a nechtělo přestat. Tak jsme se všichni uchýlili zpět do tábora a začali sušit promočené věci.
V pondělí nám sice počasí nepřálo, ale i přesto jsme se vydali hledat do okolí nebezpečného, celo vesmírně hledaného zločince abychom ho zajali. Přistihli jsme ho v divišovském obchodě. Po jeho zatčení už jsme se mohli v klidu naobědvat. Vrátili jsme se do tábora a večer jsme objevovali další vesmírné objekty, prozkoumanou jsme měli už velkou část vesmíru na naší mapě.
Když jsme se v úterý probouzeli, nevěděli jsme, jaký úkol nás dnes čeká. Záhy po snídani jsme stavěli přístřešky z celt a igelitů. Vedoucí museli uznat, že napoprvé se to povedlo špičkově! Po obědě jsme opět jako slepci překonávali terénní překážky, které nám stály v cestě podél provázku, kterého jsme se drželi. Náš další a těžký úkol následoval. To se nám nestalo snad ještě nikdy, abychom si vařili večeři sami. Sice jsme měli dlouho velký hlad, ale velmi nám chutnalo. Udělali jsme si vlastní ohýnek, nanosili vlastní dřevo a potom jsme vařili brambory a pekli si své špízy. Trvalo to přeci jenom déle, ale stálo to za to!
Středeční dopoledne jsme napůl trávili v lese a napůl na louce. Mezi stromy jsme běhali po kartičkách s čísly a s těžkými otázkami. Pravidla byla hodně složitá, pochopili je snad jen dva z nás . Na louce jsme si házeli s aerobie, a zároveň jsme pozorovali starší, kteří poslepu měli trefit ze hřiště do vlastních stanů, byla to docela sranda . Po obědě jsme vyrazili na kolo, někteří členové skupinek byli uneseni a jejich kolegové je jeli vysvobodit. Povedlo se, ale bylo to moc daleko, tak všichni byli cestou znavení. Zrovna tento den jsme my mladší měli službičku, ale jeli jsme pozdě, tak za nás práci vykonal kdosi jiný . Po večeři jsme už netoužili po ničem jiném než ulehnout do spacáku a spát a spát.
To bylo tedy překvapení ve čtvrtek. Jak jsme se probudili, tábor byl úplně prázdný, velcí byli fuč. Někteří z nás chtěli taky na puťák jako velcí, ale ne všichni. Vedoucí nás napínali, ale nakonec nám oznámili, ať si hezky rychle zabalíme, že co nevidět odcházíme. Sbalení si věcí do batohu se nezdá být tak těžké, ale když jsme to pak zkoušeli, moc dobře to nešlo, za žádnou cenu se tam nechtělo vejít všechno co jsme potřebovali.. Nakonec jsme tedy s plnou polní na zádech vyrazili z tábora. Prošli jsme Bílkovicemi a po zelené značce zamířili do kopce směrem na Radošovice. Bylo to vyčerpávající, odpočívali jsme každou chvíli.. První zastávka byla po dvou kilometrech. Tam jsme si dali sváču a ze svého oblečení svázali dlouhého hada. Jeho délku jsme předem odhadli úplně přesně a za to jsme byli náležitě pochváleni. Pak jsme se vydali na druhé stanoviště, pořád jsme šli do kopce, uf. Po několika kilometrech jsme došli na další stanoviště, které bylo pod kopcem Kalamajka. Tam jsme házeli do dálky papírem a klackem, dařilo se jak komu. Také jsme se na tomto místě pořádně naobědvali, měli jsme hlad jako vlci. Po obědě jsme šli až za Domašín, kde jsme měli přespat. Došli jsme ještě za světla, takže na stavění přístřešků jsme viděli dobře. K večeři jsme měli výbornou polévku ze společného kotle. Hladově jsme se na ní vrhli všichni, v nohách jsme měli víc jak osm kilometrů a to s batohem na zádech. Spát jsme šli brzo a bez odmlouvání, museli jsme načerpat vydanou energii.
Všichni jsme se vyspali do růžova, přístřešky jsme postavili dobře, takže jsme nezmokli. Ráno jen co jsme breptáním vzbudili Petru s Jardou, začal fofr, rychle sbalit všechny věci, nasnídat se, uklidit okolí a vyrazit zpět do tábora. Cesta byla už opravdu vyčerpávající, bolely nohy a záda. Nikomu z nás moc nechutnala zelenina, co jsme měli s sebou a tak jsme se pustili do výměnného obchodu mezi sebou a dokonce i s vedoucími. Měnily se sušenky za jablko, oplatky za dvě mrkve a podobně. Ten, kdo se nebál vyměňovat většinou dosáhl svého a byl spokojen. Do tábora jsme dorazili znavení, chtěli jsme si už konečně dát šlofíka. Dostalo se nám ho, spali jsme jako zabití.
Další den, v sobotu, se už tábor chýlil ke konci. Hned po snídani jsme si sbalili svých pět švestek a všichni jsme se pustili do bourání stanů a úklidu tábořiště. Během dopoledne byla vyhlášena nejlepší badatelská posádka ve vesmíru, dostali jsme různá ocenění a diplomy. Odpoledne jsme se chystali na spaní, ještě jsme sbalili poslední věci a připravili je na zítřek. Taky jsme připravovali závěrečný oheň, u kterého jsme večer všichni seděli a hleděli do jeho plamenů. Každý pak spal, kde si ustlal.
V neděli ráno už byl definitivní konec. Ještě se sklidilo co se nestihlo v sobotu. A jeli jsme domů do Prahy. Starší odjeli zase na kolech a my jsme se vezli autobusem z Bílkovic do Benešova a tam odsud vlakem do Prahy. Jel s námi i jeden starší, protože měl rozbité kolo. Ve vlaku jsme hráli karty a střílečku a povídali si o táboře. Byli jsme všichni spokojení, že už brzo budeme doma.
Doufám, že příští ročník se vydaří alespoň tak, jako ten letošní.
(peťa)
Recenze z pohledu oddílu Starších UFOunů:
Uplynul další školní rok, snad ještě rychleji než ten předchozí. Děti dostaly na konci června vysvědčení a už se nemohly dočkat dvou měsíců prázdnin. UFOuny navíc čekal v druhé polovině srpna letní tábor v Bílovicích. Ještě ve školním roce jsme do Bílkovic s oddílem zavítali dokonce dvakrát. Jednou v zimě pěšmo, to jsme zažili i bílovický sníh. A potom na jaře na kolech. Ale tábor, to je něco úplně jiného. Šestnáct dní, to je dost dlouhá doba na to pořádně poznat ostatní a odnést si spoustu zážitků, doufám, že převážně těch příjemných.
Letos se stany v Bílkovicích zaplnily skoro do posledního. Na tábor totiž vyrazil už po čtvrté oddíl Starších a poprvé nový, teprve na jaře založený, oddíl Mladších UFOunů. Když se všechny děti sečetly dohromady, vyšlo úctyhodné číslo, v jistých chvílích bylo na táboře i více jak třicet děcek. Jen tak tak jsme se vešli do jídelny. Chod tábora mělo na starost osm vedoucích, kterým často přijela na pomoc nějaká návštěva. Vedoucí se do boudy taky často ani nevešli, někteří proto obědvali venku pod přistavěným altánem.
Počasí se na nás zase vyřádilo. Nedosahovalo sice pravděpodobně takových kvalit, jako na táboře v roce 2002, kdy Prahu postihly záplavy, ale pršelo nám dost a často. Kvůli dešti musel být bohužel zrušen nejeden výlet na kole a některé hry.
V sobotu 13. srpna ráno se všichni účastníci sešli na Opatově. Ač doprava proběhla různými dopravními prostředky, odpoledně jsme se zase všichni potkali v Bílovicích. Mladší jeli autobusem a Starší jako správní cyklisté podnikli poprvé celou cestu na tábor na kolech. Aby taky ne. Už jsou velcí. Z Opatova také odjíždělo auto s koly Mladších a posledními zásobami, Tomáš jel dokonce na skútru.
Cesta na tábor proběhla nad očekávání bezproblémově, sice jsme neopomněli píchnout, ale defekt byl bez problémů odstraněn, a taky trochu zmoknout v Benešově, ale to jsme se zase chytře schovali do průchodu. Prostě pohodička. V Myslíči jsme navštívili Hřiba a pak nás čekal už jen poslední předbílkovický kopec do Struhařova. V táboře jsme měli v nohách pěkných šedesát kiláčků a za sebou příjemnou letní projížďku.
Tábor na nás čekal jako každý rok v plném běhu. Vlastně jsme opět zase jen vystřídali předchozí obyvatele, kteří tím samým autobusem, kterým naši Mladší přijeli, odjeli zpět do Prahy. Vedoucí navíc byli v Bílovicích už pár dní před táborem, dovést tam spoustu zásob a postavit hangár.
Hned po vybalení a ubytování čekala táborníky práce, co byla potřeba udělat co nejdříve. Debordelizoval se tábor a mnohé další. Večer pak proběhlo zasvěcení Starších do letošní celotáborovky. V té bylo přichystáno spousta novot a změn oproti předchozím letům.
Mladší měli celotáborovku samostatnou, létali neznámým vesmírem, objevovali a prozkoumávali nové planety, mlhoviny a galaxie. Název hry Starších – “Svět” – vystihuje asi nejlépe její zaměření. Každý z táborníků zastupoval jeden stát a jeho úkolem bylo vést svou zemi co nejlépe uměl. Jako obratný politik vyjednávat s ostatními zeměmi různé smlouvy a pakty, jako zkušený generál svou zemi bránit proti nepřátelům či jako nejlepší sportovec reprezentovat svoji domovinu na Olympijských hrách. Celým táborem létaly miliardy dolarů, které se přelévaly mezi jednotlivými státy podle toho, jak byla politika kterého státu úspěšná. Úspěšnost jednotlivých zemí byla měřena jejich bohatstvím, které bylo přehledně zaznamenáváno do grafu, visícího v jídelně.
Zajímavou inovací byla absence jakýchkoliv pevně stanovených družinek. Protože úkoly a problémy, které musely v průběhu tábora státy řešit, byly značně globálního charakteru, jeden stát by je nikdy nezvládl sám. Bylo proto nutno tvořit smluvní pakty, které spolupracovali. Někdy byly pakty tříčlenné, někdy třeba pěti, jak bylo kdy potřeba. Pakty se navíc losovaly, takže se družinky klidně přeskupily i několikrát denně a skoro na každou hru vyrážel každý stát s jinými spojenci. Během losování bylo navíc možno získat například dotace OSN, které se přičetly k bohatství státu nebo naopak odhalit korupci ve státních úřadech a daňové úniky.
Důležitou součástí hodnocení celotáborovky byly Emise. Celosvětově schválený Kjótský protokol zavazoval jednotlivé země udržovat určitý pořádek ve svých stanech a nároky rostly čím více se blížil závěr tábora. Státy, které měli na svém území čisto a uklizeno, mohli prodávat své přebytečné emisní body prasátkům, která ze ně musela tvrdě platit. Kdo nesehnal potřebné emisní body, dostal vysokou pokutu.
Každé ráno v 7:30 vyrážely dělníci jednotlivých států do práce. Čekala je těžba důležitých stavebních a energetických surovin. Je zajímavé, jak mají dělníci v různých státech různou pracovní morálku. Třicet sekund by mělo stačit každému dělníkovi na probuzení a převlečení, těm rychlejším i k vyčištění zubů. Někteří dělníci již každé ráno netrpělivě vyčkávali a jakmile mohli, hned naskákali do náklaďáků, bagrů a jeřábů. Jiní naopak vyspávali a do práce chodili o pár minut později. To ale pak nelze očekávat žádné velké zisky. Najít suroviny, když můžou být úplně kdekoliv, také není úplně snadné, ale nakonec se vždy podařilo. Mnohdy se stalo, že několik nejrychlejších států vytěžilo veškerou ropu nebo uran ještě dříve, než se ostatní o nalezišti vůbec dozvěděli …
Druhý den tábora, v neděli, čekal všechny oblíbený Sheerwood. Všechno zafungovalo stejně dobře jako loni a za půl dne byla připravena zásoba dřeva na půlku tábora. Sekáči i voziči už dobře vědí, že nebude-li dřevo, nebudou hry, tak je lepší jeden den zamakat a mít pak čas na zábavnější činnosti. Navíc byla vytvořena dostatečná zásoba dřeva i na druhý týden, které už stačilo pouze nasekat. Po práci proběhla první hra. Příznačný název “Kde domov můj?” možná mnohým napoví … ano, šlo o rozdělení zemí. Každý měl dokonce šanci zastupovat zemi dle svého výběru, stačilo jen být rychlejší než ostatní. Někteří naopak nechali to, jakou zemi budou reprezentovat, náhodě, a zaměřili se už rovnou na získání nějakého toho miliónku dolarů navíc …
A třetí den začalo pršet … to ovšem neodradilo posádky dobrodruhů od “Letu balónem”. Za časový limit šlo o to doletět daným směrem co nejdále a zase se vrátit zpět. Přistát balónem není vůbec snadné, snad proto se jedna ze skupin trochu zatoulala. Příště by ale mohli dát na letiště vědět alespoň vysílačkou …
V pondělí se stala ekologická katastrofa. Na pobřeží Mauretánie ztroskotal tanker a do vody se vylily tuny ropy. Hrůza! Na místo ihned vyrazily záchranné týmy a potápěči z celého světa. Nejdříve ale musely překonat byrokratický kolotoč a získat spoustu povolení, například od mauretánského prezidenta či předsedy vlády. Domluvit se někdy nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se vše podařilo a mohla začít záchranná práce. Tu ale velmi komplikovali žraloci, kteří bránili svá loviště před neznámými vetřelci. Ropu bylo nutno přečerpat a odvézt pryč. Závažnost situace a nutnost akutního řešení donutily některé potápěče transportovat ropu dokonce v ústech J …
Další den následoval první výlet. Původně měl být samozřejmě cyklistický, ale plány nám nečekaně zhatily záplavy v Portugalsku a hrozící nebezpečí vln Tsunami. Státy vytvořily nové pakty a vyrazili k Divišovskému rybníku pomoci Portugalcům. Zvolili jsme sice neobvyklou cestu lesem, ale do Divišova jsme nakonec dorazili možná rychleji než po zelené značce. U Divišovského rybníku dostaly družinky za úkol postavit si přístřešky, které vydrží i zásah právě nebezpečnou vlnou Tsunami, která se zrovna valila na Portugalsko. Vydržel jak přístřešek Michalův, tak i přístřešky všech států. Některé sice lépe a jiné jen tak tak, ale nikoho vlna vysloveně nevyplavila. Večer po návratu z výletu pak proběhl táborák s kytarou.
Ve čtvrtek k nám zavítal známý miliardář Bill Gates, majitel “Microsoftu”, který zuřivě chránil svoji firmu před hackery a zloději software. Našim počítačovým pirátům se ale přece jen podařilo mu několik instalačních CD s operačním systémem Windows různého stáří zcizit. Kdo by také platil ty přemrštěné ceny, ne? Šanci všechno uhlídat neměli ani securiťáci, ani záludný Scandisk, který restartoval počítače jednotlivých hráčů. Celou hackerskou operaci podpořili také počítačoví experti z řad Mladších. Po obědě jsme potom vyrazili na krátkou projížďku na kolech, abychom procvičili nohy před celodeňákem, který měl následovat hned další den …
… a taky že následoval. Posádky všech států se zúčastnily proslulého Rally Paříž – Dakar. Od startu jeli všichni společně, ale ve Vlašimi se jednotlivé skupiny rozdělily a každá vyrazila s jedním vedoucím dle svého vlastního navigačního plánu. Dominik musel ze závodu odstoupit a vrátit se na stanoviště startu, drsné podmínky písečných dun připravily jeho závodní speciál o šlapku. Naše posádka vyrazila hezky terénkem po modré značce do Libeže, odtud ještě kus po modré a pak po červené značce až na druhý břeh Sázavy, do Soběšína. Návrat jsme zvolily klasicky přes Český Šternberk, kde jsme si ještě stačili prohlédnout hrad. Celou trasu se posádka musela bezvadně orientovat a kdykoliv na mapě do jedné minuty ukázat naprosto přesně, kde se právě nacházíme. Zvláště na značkách to nebylo vůbec jednoduché, ale zmátnout se mi je podařilo jenom jednou a to jen o pár set metrů. Večer pak čekal na všechny táborák a “Městečko Palermo”.
Po sobotní snídani propukla v lese nad táborem “3. světová válka”. Vedoucí světové mocnosti získaly na svou stranu ostatní velké země a započaly souboj o světovou nadvládu. Rusko pod vedením generála PeterSe, Čína pod generálem Michalem a Spojené státy pod velitelem KUKIm rozmístily vojska na svém území a válka mohla začít. Číňané se schovávali v rýžových polích, Rusové obsadili pohraniční pohoří a obě co do historicko-politické stránky značně spřízněné velmoci sevřely v kleštích ubohé Američany, kteří museli vést válku na dvou frontách. Proběhla spousta dohod a jejich následných porušení. Realitou se ovšem stalo, že Pentagon – hlavní velitelství Američanů – bylo dobyto čínskými výsadkáři a USA musely započít sebezničující útočnou válku. A jak to tak bývá, když se dva perou, třetí se směje … 3. světovou válku jednoznačně vyhrálo Rusko pod velením generála PeterSe a uštědřilo tak oběma svým protivníkům drtivou porážku. Tato hra byla asi nejakčnější ze všech letošních. Koulí v lese bylo určitě ztraceno nepočítaně a mrtvých musely být miliony … Odměnou přeživším vojákům byl večerní oheň spojený s opékáním Béček a kytarou.
Nedělní den se nesl ve znamení deště. Proběhlo sportovní dopoledne na hřišti – fotbálek a přehazovaná. Na odpoledne byla připravena velká obchodovací hra “Letiště” kterou měly hrát dohromady Starší i Mladší. Hra však musela být kvůli špatným letovým podmínkám odvolána. Pitomej déšť …Večer se odehrálo první kolo bílkovické mutace známé soutěžní hry 1 proti X. Ani nechtějte vědět, kolik je X. A kdyby přece, stejně si to už nikdo nepamatuje J … Na horkém křesle excelovali zejména Jirka a Vojta. Ostatní se ujali role publika a nedali soutěžícím nic zadarmo.
V pondělí ráno … co myslíte … zase prší. To už je vážně k vzteku. To ale neodradí naše jachtaře od účasti na mezinárodních závodech. Dopoledne bylo věnováno výrobě jachet a během odpoledního výletu proběhl závod v bílkovickém bazénu. Hned poté vystartovali ještě mokří jachtaři do vesmíru. Opravdu. Mezinárodní posádky totiž čekal vesmírný průzkum. Na výlet jsme kvůli počasí vyrazili pěšky směrem na Slověnice. Během průzkumu však posádky zjistily nemilou skutečnost. Na Zemi řítí obrovský meteorit, který za několik málo týdnů hrozí zničit veškerý život na naší planetě!!! Návrat z výletu byl poznamenám orientačním nesmyslem několika již mnohaletých táborníků a tak jsme se do tábora dostali poněkud netradiční cestou z netradičního směru.
Ihned po návratu na Zemi započaly celosvětové přípravy na eliminaci hrozby, kterou objevili vesmírní průzkumníci. V úterý proběhl ještě “Turnaj slepých rytířů”. Mladší navštívil na jejich vesmírném putovaní Velký černý ufoun a nejlepší bojovník planety Země – Kiri – ho vyzval na souboj. Neměl ale ani nejmenší šanci. Černý ufoun si na něm doslova smlsnul a Kiri byl trefen ručníkem ani nevěděl jak. Odpoledne poté proběhlo tradiční samostravování formou na ohni upečených vlastnoručně vyrobených špízů.
Ve středu se už ale svět plně soustředil na zvládnutí vesmírné hrozby. Mezinárodní týmy astronomů sestrojily super přesné optické zaměřovací zařízení s pomocí kterých v noci ze středy na čtvrtek zaměřily blížící se meteorit. Výpočty byly natolik přesné, že i ráno věděli vědci naprosto jistě, kde se právě meteorit nachází, a byli schopni spočítat na pár metrů přesně jeho budoucí dráhu. Byly ustaveny speciální mezinárodní týmy kosmonautů, které byly pověřeny nelehkým úkolem meteorit zničit. V pět ráno jsme měli budíček a vyráželo se na puťák. Většina týmů byla sbalena do hodinky a připravena k odchodu. Dle optických zaměřovacích zařízení byla naplánována trasa letu, na palubu bylo naloženo obrovské množství výbušnin, s pomocí kterých měl být meteorit zničen. Posádky se zanedlouho přiblížily na dohled pro Zemi nebezpečnému vesmírnému tělesu a podařilo se jim přistát na jeho povrchu. Nastal čas na snídani, kosmonauti totiž od budíčku nejedli. Po snídani byly zahájeny práce na povrchu meteoritu a ten byl na několika místech navrtán. Do vrtů byly umístěny nálože a ty pak synchronizovaně odpáleny. Meteorit byl zničen a Země zachráněna!!! Jaké bylo ale překvapení posádek, když zjistily, že jádro meteoritu se skládalo ze samých drahých kovů a rud. Tisíce kilogramů zlata, uranu, platiny a mnohých dalších se tak rozlétly po vesmíru a stačilo je jen posbírat. Plánovaný návrat na Zemi byl odložen a každá posádka se vydala do hlubin vesmíru posbírat pro sebe co největší bohatství, které pak na Zemi náležitě zpeněží.
Druhá část puťáku byla pro kluky do značné míry nová. Neměli žádnou pevně stanovenou trasu, ale dostali pouze seznam kót – míst, kde se bude v konkrétní dobu nacházet úlomek meteoritu. Kdo byl na daném místě v danou dobu, mohl z úlomku vytěžit něco drahých kovů, kdo přiletěl jako druhý, vytěžil už méně. Když se někdo byť jen o minutu opozdil a nevešel se do časového limitu, nevytěžil nic. Šlo tedy hlavně o to všechno co nejlépe naplánovat a projít ve správné doby co nejvíc kót a to ideálně jako první. Možných kombinací trasy bylo hodně, nicméně některé byly výhodnější a jiné méně, některé dokonce téměř nerealizovatelné. Večer v půl šesté se různě úspěšné posádky sešly s vedoucími ve vesnici Kobylí a společně jsme dorazili do nedalekého lesa, kde se nocovalo. Případný noční déšť nebyl problém, spali jsme pod přístřešky. Večer i ráno jsme na kraji pole udělali malý ohýnek a na něm uvařili. Po snídani vyrazily posádky opět na cestu vesmírem a pomalu se vracely k planetě Zemi. Stále ještě měly šanci natěžit spoustu zlata a jiných drahých kovů a rud. Po návratu na Zem – do tábora – byli všichni dost vyčerpaní, někdo se dokonce nevyhnul nepříjemným puchýřům. Nejúspěšnější posádka páteční den naplánovala naprosto bezchybně a podařilo se jí tak získat celkové vítězství v puťáku na svoji stanu, jiní někde pochybili a nasbírali toho oproti včerejšku velmi málo. Co se dá dělat … hra je hra.
Celotáborovka dospěla puťákem ke svému závěru. Zbývalo jen rozdat diplomy, ceny a pro každému táborníkovi bílkovickou kšiltovku. Na skvělém třetím místě se umístil prezident Jirka Havlena, na ještě lepším druhém prezident Honzík Kostohryz a prvenství patří zaslouženě Španělsku a Štěpánovi Farskému.
Zbývalo už jen jako každoročně zbourat tábor, což nám zabralo celou sobotu, a připravit se na odjezd. Škoda, že všechno musí jednou skončit. Byl připraven velký rozlučkový oheň, u kterého se sedělo až do pozdních večerních hodin. Poslední noc tradičně pod širákem, ráno douklidit a následoval odjezd. Do Prahy jeli Starší zase celou cestu na kolech, takové typické ukončení UFOunského tábora …
Těšíme se zase za rok …
(KUKI, 13. 12. 2005)
Seznam účastníků LT Bílkovice 2005:
Mladší:
Monika Hamouzová, Šimon Hřebecký, Matěj Šmídek, Filip Šmídek, Jakub Jirků, Martin Kostohryz, Jonáš Kučera, Kuba Ledvinka, Martin Musil, Pepa Šlehofer.
Starší:
Michal Beneš, Vojta Císař, Štěpán Farský, Davča Fatka, Jirka Havlena, Michal Janda, Kuba Kiri Kirchner, Vojta Kohout, Honzík Kostohryz, Jakub Koubele, Dominik Krejčík, Adam Kršňák, Filip Mareš, David Němeček, Honza Severyn, David Sochor, Filip Šenk, Ondra Šenk, Tomáš Šimek, Martin Vlk.
Vedoucí:
Tomáš a Blanka Ledvinkovi, Petra Franková, Petr Kuki Kukačka, Jarda Hejný, Petr PeterS Severyn, Michal Frank, Jirka KUKI Kukačka.