Tajemství píseckého hvozdu

Tajemství píseckého hvozdu

21. – 23. 4. 2017 – víkendový čundr

18136019_1032725040196785_1487499225_n.jpg

Tento víkendový čundr by se dal nazvat i jinými názvy: My čtyři a pes, Bylo nás pět, Perníková chaloupka, Mája a čas a tak dále, ale což. Sešli jsme se před GJM v hojném počtu: Michal, Ondra, PX, já a Tobík. Vypadalo to, že ani nebude pršet, tak jsme všichni s dobrou náladou vyrazili. Až na malý problémíček s mým odhadováním času a vzdáleností jsme i s trochu laxnějším řidičem v pořádku dorazili do Písku, kde jsme ani moc nebloudili (heh) a dostali se do lesa. Cestou se mi kluci mstili za malou zacházku v bludišti píseckých ulic voláním: Májo, já mám hlad! Kdy už tam budeme? Mě bolí nožičky! Májo, tohle, Májo, tamto… Ještě že ten Tobík neumí mluvit…

Ještě za světla jsme rozbili tábor. Postavit přístřešek se zdá jako chvilková záležitost, ale stěny musí být správně „vyplé“ a k tomu jsou třeba kolíky. Vyrobit je není problém, ale tahat je z tlamy psovi, který si usmyslel, že nám prostě musí pomoct, není tak jednoduché.

V noci se vyspal snad jen Michal. Tobíkovo hlídání bylo sice super, že by si na nás netroufl ani medvěd, ale taky zapříčinilo jakousi nespavost našeho kolektivu vedoucích.

Druhý den začal krásně, svítilo sluníčko a nebyla ani moc zima. Plní optimismu jsme vyrazili směr k dalšímu nocování, které jsem dokonale vymyslela… jen jsem úplně nespočítala kilometry, ale k tomu až později. 

Cestou jsme navštívili Srní homoli, Velký Mehelník, růžencový důl a také nás potkal takový „malinkatý deštíček,“ takže trochu mokří jsme byli, ale nic hrozného. Za hraní her: Hádej, kdo jsem a „Čelovka“ jsme dorazili do Albrechtic a demokraticky se rozhodlo… prostě jsem řekla, že jdeme směr Vysoký Kamýk – rozhledna, která je nižší jak stromy okolo, což znamená, že z ní není nic moc vidět, ale jinak moc hezká. Rozhledny jsou na kopci, což zapříčinilo další reptání klučičího osazenstva.

Morálku trochu zvedlo, až když jsme narazili na zprávu, co nám tam nechaly Perníkové báby. Našli jsme ji náhodou na posedu u cestu. Byla tam pro nás svačina (perníčky z Lidlu) a příslib večeře a přístřešku, když půjdeme správnou cestou podle odpovědí na záludné otázky.

Vše jsme zdárně rozlouskli a dorazili do Perníkové chaloupky, kde jsme byli opravdu dobře vykrmováni, ale hlavně – bylo tam teplo a sucho, takže kluci i lépe nesli, když zjistili, že jsme ušli krásných 33 km (hihi).

Druhý den nás přivítal vyspané a spokojené. Bylo krásně, tak jsme jen nanosili dříví, aby báby mohly upéct nějakého Jeníčka s Mařenkou a vyšli směr Týn nad Vltavou. Cesta byla krásná a rychle utekla, takže jsme na autobusáku měli dvě hodinky k dobru. Byla sice trochu zima, ale přežili a naobědvali jsme, takže si není na co stěžovat. Cesta domů nám utekla s hrou: Hele žlutý auto! *Bác ho* a před GJM jsme byli o hodinku dříve.

Sice by asi bylo lepší, kdyby šlo více dětí, ale i tak si myslím, že nás Michal zvládl a že jsme si to všichni užili! Celková trasa byla podle krokoměru spočítána na cca 50 km, dobré, ne? 😉 

Foto zde!

Mája

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..