2003 – 2004

2003 – 2004

Cykloexpedice Chorvatsko 2004

2. – 29. 7. 2004

Obrazek

Vše o této cykloexpedici naleznete na zvláštní stránce Cykloexpedice Chorvatsko 2004.

(KUKI)

fotografie z cykloexpedice


Česká Kanada, Slavonicko

26. – 28. 9. 2003 – víkendový pěší čundr

To jsme si takhle chtěli vyrazit do činností člověka příliš neposkvrněné přírody jižních Čech a v podstatě i jižní Moravy. Z mého pohledu velmi vydařený výlet začal v pátek odpoledne na hlavním nádraží v Praze. Respektive začal spíš už u mě ve škole nebo ještě lépe, začal v červnu na výletě k Máchovu jezeru (viz Kronika). Vysvětlím v zápětí. Sraz všech zájemců o výlet byl stanoven na 16:45, klasicky u pokladen. Vlak měl odjíždět v 17:17. Vzhledem k neočekávaně vyskytnuvším se skutečnostem v mém vzdělávacím ústavu jsem dorazil domů v asi půlhodinovém skluzu a čekalo mě ještě sbalení věcí. S ledovým klidem jsem napsal Michalovi Frankovi SMS na jeho mobil, že přijdu později rovnou k vlaku a ať zatím koupí s ostatními lístky. Na “hlavák” jsem dorazil asi v 17:10. U pokladen jsem mezi stovkami prchajících Homo sapiens panelakos nikoho známého neviděl a tak si říkám: “Výborně, už jsou ve vlaku.” Namířil jsem si to tedy přímo na 6. nástupiště, kde již stál rychlík do Českých Budějovic. Na nástupišti jsem uviděl Michala a s úlevou jsem pronesl: “Tak jsem to stihl, kde sedí děcka ?” (dotyční prominou) Michal s úsměvem na rtech: “Kdo vlastně jede? Nikoho jsem neviděl, já myslel, že ten výlet organizuješ ty.” V ten moment mě napadlo: “Á, někde se stala chyba. Do háje! Oni vlastně Michalovi ukradli v červnu mobil!!” Nažhavil jsem tedy svůj telefon a zavolal jsem Ondrovi, potom Petře. Přirozeně jsem se doslechl obligátní větu operátora: “Volaný účastník je dočasně nedostupný.” Když Ondra napodruhé zvedl telefon, tvářil se dost překvapeně, že už jsme u vlaku a ten, že za 2 minuty odjíždí. Gepardím tempem ještě obtěžkáni batohy dorazili Ondra, Petra a Štěpán včas. Jen jsme se nasoukali do chodbičky před záchodkem a vlak se rozjel. Fajn, tak jsme se sešli. No jo, ale nemáme lístek. To nás asi přijde draho, kupovat lístek ve vlaku. Když jsme opustili Vršovické nádraží, napadlo nás, že nejbližší stanice, kde vlak staví je Benešov, tudíž nebudeme moct nahlásit ani o jedinou stanici méně. Tak jsme tak jeli, průvodčí nikde a Benešov pomalu za kopcem. “No co, tak koupíme lístky v Benešově,” povídám. Zpočátku mi to nepřišlo nijak nestandardní. Vyskytl se ale problém, a sice, že rychlík v Benešově asi dlouho nepostojí. Vymýšleli jsme proto plán, jak na to. Z mnoha návrhů jsme vybrali teatrální výstup. V hlavní roli vystoupil Michal, jako sprinter. Ve vedlejších rolích já, Ondra, Petra a Štěpán – zmatení turisté. Vagón se skřípotem brzd pomalu zastavuje na 4. koleji u druhého nástupiště a Michal ještě za jízdy vyskakuje ze dveří. My ostatní vystupujeme s batohy na zádech, a předstíráme zmatené cestující, kteří se rozmýšlí, jestli vystoupit už tady nebo až další stanici. Moc nám to ale nešlo, spíš jsme své oči upírali na vchod do staniční budovy, kam Michal před pár sekundami vběhl. Od přepážky právě odcházel páreček důchodců. Michal si připravil tisícikorunu, netuše kolik stojí lístek, aby se nezdržoval hledáním přesné částky. Ještě udýchaný ze sebe vysypal: “Prosím čtyřikrát do Jindřichova Hradce.” Urostlejší paní za přepážkou prokázala zkušenosti s prací s počítačem a ve chvilce se vyplazil z tiskárny náš vytoužený lístek. Michal již položil peníze pod okénko a dychtiv lístku se zmohl na milý úsměv. Ten však paní za pokladnou neopětovala a s rutinním přízvukem se otočila ke své kolegyni: “Líbo, nemáš drobný za tisíc?” Micha-lovi vyskočili další krupky potu na čele. My ostatní jsme na nástupišti zatím osiřeli a vysvětlovali paní průvodčí, že tu jen čekáme na kamaráda. Průvodčí odešla. Michal nikde! Co když nám to ujede? Na semaforu zelená a výpravčí stál u vlaku, čekalo se evidentně na nás. V tom Michal rozrazil dveře od čekárny a vyřítil se do kolejiště. Ještě, že nic nejelo! Zbytek cesty jsme strávili opět na chodbičce. Jindřichův Hradec nás již přivítal černočernou tmou. V rámci čekání na autobus do Kaprouna jsme si prohlédli místní stanici úzkorozchodky a její vozový park. Z obce Kaproun k zastávce železnice nás čekal lehký noční orienťák, zakončili jsme jej ale úspěšně a složili své údy v husté smrčině, pár kroků od pomníku Járy Cimrmana, který zde byl roku 1900 vyhozen z vlaku. V sobotu ráno jsme uctili jeho památku uložením kamínku (ve čtyřech jsme s ním měli co dělat) na mohylu a zápisem do “vrcholové knihy”. Svezli jsme se symbolickou jednu stanici do Senotína, odkud jsme vyrazili zvlněnou krajinou na hrad Landštejn. V podhradí jsme ukojili hlad ve stylové restauraci za kapitální ceny. Pravda, že jídlo bylo výtečné a dosti vydatné. Zatím co Ondra, Petra a Štěpán lenošili u brány hradu, já s Michalem jsme se vydali na prohlídku novorománské stavby. Každé zákoutí navozuje atmosféru doby před stovkami let a člověk občas i zapomíná, že to nebylo vždy tak klidné a mírumilovné místo jako dnes. Vedeni červenou turistickou značkou přes Staré Město pod Landštejnem jsme dorazili do Slavonického lesa, který se stal na následující noc naším domovem. Kluci si postavili stan přímo u rozcestníku, my ostatní jsme se panu hajnému pokusili raději schovat v hustším porostu, nedaleko jednoho z všudypřítomných řapíků. Na druhý den jsme se vydali ke trojmezí Čechy-Morava-Rakousko. Cestou na nádraží ve Slavonicích jsme se ještě stihli zastavit v historickém muzeu v Maříži a na zřícenině dřívějšího místního zámku. Z luxusního paláce, který ještě v padesátých letech 20. století stál dnes trčí v lese jen čtyři zdi. Jak vyplývalo z dokumentace v muzeu, o takto rychlou metamorfózu se postaral minulý režim a povaha lidí s ním spojená. Cesta do Prahy proběhla již hladce, když tedy pominu standardní dobu cesty asi 5,5 hodiny. 🙂

(Jarda)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..