Cykloexpedice Norsko 2006
7. 7. – 4. 8. 2006
Vše o této cykloexpedici naleznete na zvláštní stránce Cykloexpedice Norsko 2006.
(KUKI)
Zimní čundr Kokořínsko
3. – 5. 3. 2006 – víkendový čundr s batohy
Víkend 3. – 5. března 2006 patřil již dlouho dopředu naplánovanému vlastně už také tradičnímu zimnímu čundru. Okolnosti bohužel trochu zamíchaly řadami účastníků, ale i tak se nás na Hlavním nádraží v pátek odpoledne sešel historicky rekordní počet. Barvy oddílu reprezentoval Petr Cvengroš, Klára a já, z kamarádů se přidali Maruška s Vláďou. Tedy pět ochotných strávit následující dvě noci v divoké přírodě s teplotami zdaleka nedosahujícími ani bodu mrazu.
Vláčkem jsme se vydali na sever. První zajímavá příhoda se nám přihodila už na přestupu ve Všetatech. Nádražní rozhlas hlásí příjezd našeho vlaku, ale vlak nikde. Asi přijede později. Mají to ale bordel na těch drahách! Zato nějaká paní nápadně spěchá kamsi za nádražní budovu. Ptám se náhodného kolemjdoucího a že prý musíme na druhou stranu nádraží, že vlak přijel tam. Kdo to má ale vědět! Odjezd vlaku už je skoro odmávám, ale hodný nádražák vlak píšťalkou ještě na chvíli pozdrží. Stihli jsme to!
Vystupujeme ve Štětí a vyrážíme do přírody. Hlavním cílem jsou Kokořínské skály a skalní město na sever od Mšena, ale od těch nás dělí ještě nějaká ta desítka kilometrů. Celou cestu vlakem jsme téměř okem nezavadili o nějaký ten sníh. Snad se to ještě zlepší nebo napadne. Naštěstí jsou na víkend hlášeny sněhové chumelenice. Zimní čundr bez sněhu, to by nebylo ono. Po žluté značce vyrážíme k jeskyni Mordloch, kde je naplánováno strávení dnešní noci. Cesty jsou stejně jako v celé republice jedno velké ledové kluziště, tak začínáme nedobrovolně hrát hru kdo nejvíckrát spadne. Klára, Vláďa i já získáváme první body hned v pátek, Petr s Maruškou jsou pozadu.
V jeskyni (mimochodem, spali jsme v ní na podzim cestou na kolech z Mácháče) se dá v pěti lidech přespat celkem pohodlně. Dříve tu prý sídlili loupežníci, kteří přepadávali pocestné, ale dnes je zde klid. Začíná chumelit. Asi hodinku stojíme okolo ohníčku, opékáme buřty nebo večeříme zásoby z domova. Pořád sněží.
Ráno se nikomu nechce ze spacáku. Není tak jednoduché vylézt do té zimy. Venku je krásně nasněženo. Na ohníčku vaříme čaj z vody i ze sněhu a balíme si. Nejdéle to trvá Vláďovi s Maruškou. Mají skoro neuvěřitelně mnoho věcí, teda hlavně Vláďa, který čundr pojal spíše jako menší stěhování. Mimo super těžkého batohu se tahá s vojenskou taškou plnou jídla.
Po žluté vyrážíme zasněženou zimní přírodou, tu a tam míjíme osamělou skálu, předzvěst pískovcových masivů v centru Kokořínska, ke kterým míříme.
Zastavujeme se samozřejmě u Hada a Harfenice, dvou soch vytesaných ve skále sochařem Václavem Levým ve 40. letech 19. století. Poctivě sbíráme další body v naší padací soutěži a přes Želízy pokračujeme po žluté do Zimořského dolu a po obědě dále do Vidimi. Skal přibývá a sil ubývá. Obyvatelé ve vesnici nám ochotně doplňují zásoby vody a jen se diví, že v takové zimě chceme spát pod širákem. Už za tmy procházíme poslední vesnicí – Osnalicemi. Někde v lese kus za ní budeme spát. Najít vhodné místo není jen tak, ale nakonec snad vybíráme dobře. Připravujeme místa na spaní, jdeme na dřevo a zapalujeme ohníček. Dneska hoří mnohem lépe než včera z promrzlého a mokrého dřeva. Trochu nás vystrašilo několik lidí s baterkami jdoucí na cestě pod námi, ale jsou z nás překvapeni asi stejně jako my z nich. U ohníčku probíráme všechno možné, přece jen se nevidíme moc často a rozhodně si tak máme co říct. Nakonec nás přemáhá únava. Maruška a Vláďa si postavili stan ze dvou celt, ostatní spí pod širákem.
Ráno opět to hrozné vstávání. Převléknou se v tom strašném mrazu stojí opravdu hodně morálních sil. Naštěstí nám zbyl dostatek dřeva z večera, takže se za chvíli všichni hřejeme u ohně. Po snídani vyrážíme dál Uhlířským dolem do Střezivojic. Dalo by se říci, že v této vesnici “chcíp …”, ale právě dva vlčáci jsou jedinými obyvateli, které tu potkáváme. Po žluté pokračujeme do Skalního města. Stejně tak, jako jsou zledovatělé cesty, je zledovatělá i pěšinka ve stráni, která prochází mezi skalními masivy. Je to tu vážně moc pěkné, ale časté pády a neustálé nebezpečí podklouznutí značně zpomaluje tempo našeho pochodu. Po několika kilometrech přehodnocujeme trasu a scházíme do údolí, kterým přicházíme do Cestou ABBA revivalu navíc ošetřujeme Vláďovu roztrhlou ruku, památku na poslední pád. Septonex pálí stále stejně.
Z je Kena to už co by kamenem dohodil do Mšena, našeho nedělního cíle. Jsme tam asi z hodinku. Příjemnou tečkou za celým čundrem je čas čekání na autobus strávený v místní skvělé cukrárně.
(KUKI)
Bílkovice
24. – 26. 2. 2006 – pracovní víkend
Další víkend po Bílých Bílkovicích (akce oddílu starších) se na stejné místo vydala pracovní četa složená ze členů klubu „napravovat škody“, uklízet boudu, naštípat další zásobu dřeva a hlavně se trochu pobavit.
V pátek večer do boudy dorazil KUKI a Michal s Petrou. Přisunuli stůl k doruda rozžhaveným kamnům a než vytopili boudu do přijatelné teploty na spaní, stihli si ještě zahrát Carcassonne.
Následující den dopoledne krásně svítilo slunce, a tak Petr Cvengroš zabalil brašny a do Bílkovic jel na kole. Chvilku před jeho příjezdem dorazila do srubu i Klára s Petrsem. Klářina hra „na rybáře“ byla výborným motivačním prostředkem před štípáním dřeva. Ale někteří zřejmě nepochopili princip hry a místo rybolovu konzumovali značné množství alkoholu, čímž si způsobili výrazný handicap pro práci se sekyrou.
Po obědě se všichni vrhli na zbytek dřeva a rozštípali, co se dalo. Kopec nad kozou byl dokonale pokrytý tlustou vrstvou hladkého ledu. Chůze ve svahu byla naprosto nemožná, navíc po sebemenším uklouznutí nelze zastavit dříve než úplně dole v potoce. Tak se jezdilo na všem možném, lopatě, různě upravených prkýnkách.
Ale nejčastěji – při nevydařeném výstupu – po vlastní zadnici. Také byl učiněn zajímavý objev: Kolečko plně naložené dřevem je při spouštění z kopce silně přitahováno vzrostlými stromy a vychylováno z původní dráhy kluzu.
K večeru byla správná nálada na zopakovaní staré, ale dobré Bílkovické hry s jednoduchým úkolem: vrátit se z asi 1 km vzdáleného místa co nejdříve do tábora, svázáni za ruku ve dvojici a poslepu.
Před 4 roky ji nikdo nedokončil (v říjnu 2002 musely 3 závodní dvojice předčasně ukončit soutěž, protože vlezly přímo do klínu několika myslivců čekajících s namířenou zbraní na divočáky).
Na briefingu pod ledovou strání jsme se všichni shodli, že úraz střelnou zbraní dnes opravdu nehrozí, tak se začaly tahat sirky na určení závodních dvojic. Sirky byly opravdu zákeřné a vytvořily dvojice Petra – Klára, Petr C. – PetrS a Michal – KUKI. Jako start jsme si určili Zelenou kapli, výrazný strom na poli nad Bílkovicemi. Ale dostat se z kaňonku nahoru do stráně byl ze začátku nadlidský úkol.
Většina zvládla překonat ledovou, prudce naklopenou plochu do deseti pokusů (sklouznutí až dolů), někdo musel jít jinudy. Sešli jsme se až u Zelené kaple. Ve dvojicích jsme si svázali ruce dohromady, zavázali oči a vyrazili k táboru… pravděpodobně. Následující tři hodiny nikdo nic neviděl, tak jsou události z této doby značně zkreslené. Jistě víme jen to, že Petrové skončili u klád a holky na cestě do Bílkovic.
Jen dvojice Michal – KUKI dotápala do tábora a stala se historicky prvním vítězem přespolního běhu slepých siamských dvojčat. Vítězství za promočené kalhoty a několik trnů a třísek nejen v lýtku určitě stálo.
Po večeři ovládly srub zase stolní hry a různé strašidelné historky ze zkoušek a z Ameriky.
Vstávalo se pozdě dopoledne a z plánů podívat se na stopy včerejšího závodu dvojic sešlo.
Začalo se uklízet a rychle vařit oběd. Při odchodu ze srubu zbývalo do odjezdu autobusu z Divišova jen 35 minut. Časem 33 minut 16 vteřin byl za tvrdých podmínek – na náledí a s těžkými batohy – vytvořen nový rekord v běhu za autobusem, který měl stejně zpoždění.
(Michal)
Tradiční Vánoční čundr
16. – 18. 12. 2005 – čundr s batohy
Předposlední víkend před nejkrásnějšími 
svátky roku se konal tradiční vánoční čundr, tentokrát tradičně na Brdech. Poněkud netradiční byla velmi nízká účast. Skoro to vypadá, e většina účastníků čundrů minulých let jsou buď zinvalidnění (Tom, Jindra), nebo přezaměstnaní, nebo nezvěstní (skoro všichni ostatní).
V pátek na nádraží jsme se tedy seli v hojném počtu tří. Zdálo se, že o zábavu bude postaráno: Na noc byla hlášena vichřice o síle orkánu a dva z účastníků se potýkali s nepříjemnými střevními obtížemi.
Plni očekávání jsme tedy vyrazili panťákem do Řevnic. Již za tmy jsme vyšplhali na Babku, kde nás před vichřicí ochránil skalní převis.
Kdy jsme se ráno (dopoledne) probudili, bylo všude bílo, vítr se uklidnil a po vydatné snídani jsme směle vyrazili k Jezírku. Tam jsme se střetli s neméně smělou skupinou asi padesáti důchodců na sobotní procházce. Poté jsme se vydali po severní straně hřebene podél bývalého vojenského prostoru. Cestou jsme narazili na stopy včerejší vichřice v podobě několika čerstvě zlámaných stromů. Vánoční pohodou nás naplňovala pravá zimní chumelenice. Poobědvali jsme různé, na ohni uklohněné pochutiny a pokračovali jsme k srubu Sanktus. Po chvíli pátrání jsme nalezli místo jednoho starého srubu dva nové. To už se ale stmívalo, a tak jsme s vděkem přijali přístřeší druhého, velmi luxusního, obydlí…
Večer nám Kuki utekl do Dobříše na vlak, musel se chudák učit. Osiřelý zbytek naší výpravy si připravil lahodný čaj s příchutí kuřecí polévky a jiné dobroty a uložil se k zimnímu spánku.
Po vydatném čtrnáctihodinovém spánku u mnoho času nezbývalo a tak jsme se po zralém rozhodnutí odebrali na dobříšské nádraží. Čas do příjezdu vlaku jsme vyplnili testováním blízkého restauračního zařízení.
Vánoční čundr se tedy přes děsivé předpoklady vyvedl, jen škoda, že se nás nesešlo poněkud více.
(Michal)
Work Camp
2. – 4. 12. 2005 – pracovní víkend v Bílkovicích
Protože do Bílkovic nejezdíme jen na tábor, ale zázemí „boudy“ využíváme i na zimní akce, je nutné vždy během zimy alespoň jeden víkend pořádně zapracovat a doplnit hlavně dřevo, aby bylo na zimních akcích čím topit. Není totiž nic nepříjemnějšího, než přijet v pátek večer na tábořiště a zjistit, že zásoby dřeva došly. Abychom tomuto nemilému překvapení na některé z budoucích oddílových akcí předešli, vyrazili jsme do Bílkovic už teď na začátku prosince.
V pátek večer jsme se obtěžkáni zásobami nalodili do autobusu na Roztylech. Byli jsme tři – Michal, brácha Petr a já – KUKI. Petra s PeterSem měli dorazit ráno. V Benešově nás čekal přestup na druhý autobus, který jsme si krátili konzumací pizzy. Na nástupišti čekala ještě druhá skupinka s batohy.
V autobuse byla spousta místa, ale my zamířili k té skupince. Prý jedou pracovat. To my také. Chvíli jsme si z nich dělali legraci, že jedeme s nimi jim pomáhat a pak začal Michal rozvíjet teorie, co když oni jedou s námi (vysláni majitelem táborové základny – Honzou Šimůnkem – nám pomoci se dřevem a my o tom jen nevíme ?) a jak se nevejdeme do boudy. Nápad to opravdu absurdní, jaké však bylo naše překvapení, když i oni vystoupili v Divišově na náměstí a hodlali se vydat po zelené na Bílkovice. To končila všechna legrace. Naše obavy se ale nepotvrdily. Byli to skauti ze srubu od „Skauta“. Celé roky na ně v létě během tábora nenarazíme a potkáme se až takhle … Tak to je náhodička. Skauti měli v Divišově ještě něco na práci a my tedy vyrazili sami tmou na naše tábořiště. Cesta bez baterky lesem je po těch letech už poměrně bezproblémovou záležitostí, ale jen do té doby, než nepotkáte hlavou strom spadnutý přes cestu ve výšce čela. Ve tmě, kde si nevidíte ani na nos, takový strom totiž není vidět už vůbec.
Už po cestě jsme se dohodli, že nesmí zůstat jen u společné jízdy autobusem a když jsem dorazili ke skautskému srubu, pověsili jsme jim ke dveřím papír s pozvánkou na večer k nám.
V boudě byla příjemná zima, dřevo v kamnech spokojeně praskalo, sníh za oknem se vůbec nezdál tak studený a my vařili čajík s medem ? z vody z potoka (studna tradičně zamrzla) pro naše nové známé. A za chvíli skutečně dorazili a to dokonce v plném počtu pěti pracantů. Dlouho jsme jen tak klábosili, zjistili jsme, že jsou z Benešova a že si některé z nich dokonce pamatují nás na našem prvním táboře, když jsem v noci odcházeli na hru „Suchá studna“. Nakonec jsme hráli naši oblíbenou hru „Věž“. Sázka byla jasná. Když skauti prohrají, umyjí nám náš hrnec po večeři, když prohrajeme my, přijdeme jim umýt nádobí po obědě. Jam myslíte, že to nakonec dopadlo? Skauti odcházeli do svého srubu s hrncem a třemi lžícemi navíc. Na sobotní večer pozvali k sobě zase oni nás.
Ráno jsme se pořádně prospali, nasnídali a počkali na Petru s PeterSem. Ti dorazili dle plánu. PeterS pln nadšení z toho, že ve srubu „U Skauta“ na něj mávala nějaké skautka a že je půjdeme večer „přepadnout“. Zachovali jsem s bráchou a Michalem mlčení o včerejším večeru a těšili se, jak Petru s PeterSem večer napálíme. S „přepadením“ jako super nápadem jsem samozřejmě souhlasili.
Čekala nás ale nejdříve práce. Porazili jsem dvě pořádné soušky a do večera bylo co dělat. Všichni jsme si připomněli práci s ruční pilou a romantiku několikahodinového štípání dřeva. K obědu jsme měli vynikající buřtguláš pak zase do práce. Odpoledne odjel brácha, musel do Prahy kvůli florbalovému zápasu. Večer jsme hráli Carcassonne, poprvé o mytí nádobí, podruhé jen tak. Nádobí vyhrál PeterS, jinak si už přesně nepamatuji, kdo vyhrál hru, ale s největší pravděpodobností Michal.
Po večeři jsme vyrazili vybaveni hrníčky ke kamarádům skautům. Cestou jsem plánovali, jak je „přepadneme“. Nakonec jsme se zastavili asi v polovině louky před srubem a domlouvali finální plán. Nechápu proč, ale PeterSovi se najednou vůbec nechtělo rozrazit dveře a judokotoulem skočit mezi skauty, aby je pořádně překvapil. Možná se bál, že tam nebudou jen skautky, ale také nějací skauti. Nakonec jsme tedy museli první vejít Michal a já. Byli jsme mile přivítáni a Petra s PeterSem se nestačili divit. PeterS pochopil celkem rychle, ale Petřiny mozkové závity šrotovaly docela dlouho, než vše zpracovaly. Ve srubu měli skauti opravdu teplo, skvělá kamna a vše opravdu velmi pěkně a jednoduše, ale účelně zařízeno. Navíc jim od večera přibyli tři kytaristi, takže se hrálo a zpívalo. Také jsme si zahráli všemi oblíbené hry – „Elektriku“ a „Palermo“. Nutno podotknout, že zvláště v Elektrice neměli před Michalem nejmenší šanci. Nejlepší nápad dostal ovšem skautský vůdce Jezevec. Znáte snad něco lepšího než fotbálek v zimě ve tři v noci? Jedna baterka na hlavě rozhodčího se zdála býti dostatečným osvětlením a match Skauti vs. UFO mohl započít. Ze začátku jsem prohrávali, ale pak se karta obrátili. Bohužel za cenu zranění. Jezevec si lehce neporozuměl s mojí kanadou při výkopu od branky a byl z toho těžký výron kotníku. Dál mohl být už jen v brance. Tým skautů oslaben o hlavní oporu studenta FTVS se dostal pod tlak a podařilo se nám vyrovnat na 3:3. Poslední gól vsítil ovšem tým skautů a zaslouženě tak vyhrál celý zápas.
Po zápase jsem všem popřáli dobrou noc, s díky odmítli nabídku na přespání a vyrazili spát k nám. Jezevcovi a Ploníkovi se ale ještě spát nechtělo a tak se vydali nás doprovodit. U nás v boudě jsem ještě asi hodinu hráli PeterSovo speciální Prší a pak už jsme šli spát i my.
Ráno na nás čekal ještě zbytek nedodělaného dřeva a pak velký úklid. Náš hrnec Jezevec včera neumyl, tak jsem čekali, kdy nám ho donese dnes. Nedonesl. Zazimovali jsem boudu a s předstihem jsme vyrazili do Divišova. U srubu skautů vládl čilý úklidový ruch a dokonce měli i náš hrnec a umytý! Prý se Jezevec už chtěl vydat nám ho vrátit ?. Hrnec jsem schovali na půdičce skautského srubu vyrazili na autobus. Skauti nás dohnali až v Divišově. Společně jsem pak vyrazili autobusem směrem do Benešova, kde naši noví kamarádi vystupovali, a z Benešova na Prahu.
(KUKI)
Plán B.(RDY)
4. – 6. 11. 2005 – čundr s batohy
Krátce po podzimním cyklokrosu jsem si s Kukim uvědomil, že klub našeho oddílu už dost dlouho nebyl na žádné společné akci. Aktivitu klubu jsme chtěli oživit čundrem na Ještěd 4-6/11/05. Ale už měsíc předem bylo jasné, že z klubáků nepojede ani polovina. Čím více se blížil den odjezdu, tím výrazněji počet účastníků klesal.
V pátek jsem na Hlavním nádraží vyhlížel jen Petra Cvengroše. Cena jízdenky pro dva a čtyři hodiny cesty do Liberce mě i Petra rychle odradily od cesty a raději jsme vymysleli plán B. (Brdy).
Za 2 hodiny jsme vystupovali z vlaku v Lochovicích s vizí pohodlného přenocování ve sroubku pod vrchem Ostrý. Protože nám měsíc nechtěl svítit na cestu, bylo stoupání na vrchol dost dobrodružné. A hledání srubu taky. Chvíli to trvalo, ale sroubek byl po pár minutách pátrání v kruzích nalezen. Aby nám v noci nebyla zima, nechali jsme srub zabedněný a rozdělali v krbu oheň. Zavřená okna vytvořila uvnitř srubu dokonalou tmu, ve které se nám nechtělo probudit dříve než v poledne.
Ujít v sobotu nějakou větší porci kilometrů už nebylo možné. Plešivec jsme západně od vrcholu obešli a pokračovali po hřebenové cestě na Kuchyňku. Zima a mrholení asi odradily ostatní turisty, a tak byly Hřebeny vyjímečně klidné. Rozhodnutí přespat v již dříve náhodou objeveném srubu „U Zlaté Bleskovky“ znamenalo v daných klimatických podmínkách záruku klidné noci v suchu a trochu i v teple. Zastřešené pohodlné sezení u ohně, kovový rošt, kotlík a jiné prvky širokého zázemí srubu jsme plně využili.
Bylo slušností ráno za střechu nad hlavou a komfortní zázemí poděkovat do campovky a doplnit zásobu dřeva pro další trampy. V plánu bylo dojít co nejblíže k Praze, takže nedělní pochod se vyznačoval přímou chůzí na východ, většinou po málo používaných cestách.
Až za Kytínem jsme chtěli sejít po žluté turistické značce do Řevnice. Ale hned na rozcestí někdo turistický ukazatel poškodil. Pod ním jsme si ale všimli velké reklamní cedule:“hostinec U zrzavého paviána; po žluté na Řevnici; 2km.“ Rychle se stmívalo, tak jsme vyrazili, abychom se snad někde ještě neztratili. Situace s poškozeným značením žluté značky se pak ještě několikrát opakovala, ale vždy to reklama na Paviána zachránila. Nebylo nutné cokoliv řešit nebo hledat, a tak dál jsme si ve tmě hlídali jen velké dřevěné ukazatele k Paviánovi.
Vynoření z temného lesa hned na kraji vsi bylo překvapující. Nejdříve jsme si pochvalovali, že cestu z Kytína do Řevnic (6km) jsme ušli opravdu rychle. Vesnice Halouny ještě nikdy neslyšela tolik nadávek na hostinec U Paviána, jako když jsme zjistili, že nás reklamní poutač svedl z cesty.
Cestou na vlak do Zadní Třebáně jsme mluvili o škodlivosti reklam a o zajisté bezvadném turistickém značení na Ještědu.
(Michal)