2. – 17. 8. 2003
Mladší:
Skončily letní prázdniny a s nimi je za námi i letní tábor v Bílkovicích. Tábor, pro mladší členy oddílu již druhý v pořadí, který byl v mnohém podobný tomu prvnímu, avšak v mnohém se naopak lišil. Tábor, který byl, jak doufáme, nejen zábavný, ale i v něčem poučný a přínosný.
Počasí nám celou dobu přálo, zapršelo asi jen dvakrát, z toho jednou zrovna v noci, kdy jsme spali pod přístřešky v lese. Každý den jsme se jezdili koupat do Bílkovického bazénu, někdy dokonce i dvakrát. Na rozdíl od minulého roku, kdy stále pršelo, bylo celý letošní tábor vedro. Nutno říci, že některé činnosti to komplikovalo stejně jako déšť.
Celotáborová hra byla letos z úplně jiného soudku, kluci se vrátili v čase do 1. poloviny 19. století – doby osidlování Severní Ameriky – a stali se železničními projektanty. Jejich úkolem bylo postavit transkontinentální železnici napříč celými Státy od západního pobřeží na východ. Hra byla inspirována reálnou událostí, avšak v minulosti probíhal tento závod trochu jinak. Z města Washington vyrazila společnost Rail Road Washington (kapitán Honzík Kostohryz, Jirka Havlena, Dominik Krejčík, Kuba Kirchner a Ondra Šenk), z Charlestonu se vydala směrem na západ společnost Great Train Travel Filip (kapitán Filip Šenk, Davča Fatka, David Němeček, Jakub Markovič, Jakub Koubel a Honza Severyn). Stavbu oběma společnostem ztěžoval terén – pohoří a řeky, ale hlavně indiáni, někdy přátelští, ale mnohem častěji naladění nepřátelsky a bojovně. Nutno také zmínit některé vydařené hry, za všechny připomenu velkou hru” Little Big Horn”, kterou jsme hráli společně s velkými a hru” Stavba železnice”, se kterou nám pomohli indiánští návštěvníci a při které byla potřeba i trocha manuální zručnosti při svazování provázků (kolejí) ke špalíčkům (pražcům). Za další z povedených a náročných her považuji noční hru ” Průnik do indiánského ležení”. Na této hře bylo zdaleka nejnáročnější všechny o půlnoci vzbudit, což trvalo bezmála hodinu, tudíž déle než samotná hra.
Jak už jsem zmínil, asi v půlce tábora nás navštívili indiáni a při raním přepadu, zrovna když jsme po přespání v lese nad táborem balili přístřešky, ukradli oběma společnostem kolejnici, která symbolizovala veškerý stavební materiál. Bez kolejí a pražců nelze stavět železnici, to dá rozum, a tak museli stavitelé podstoupit den plný indiánských zkoušek, aby materiál dostali zpět a mohli pokračovat ve stavbě.
Titul ” nejvtipnějšího” z táborových zážitků patří bezesporu dopoledni rožnění a opékání kuřat. To by nebylo za normálních okolností nic tak zajímavého, kdyby doprostřed opékání nepřijela kontrola z Krajské hygienické stanice Benešov, naše oblíbená osoba, paní hygienička. Lepší chvíli si vybrat opravdu nemohla. Poté, co paní hygienička nakrátko zmizela v dohledu, nastal hromadný úprk do lesa. Zmizel pes, zmizela návštěva, kuřata na rožních i s veškerými ingrediencemi se utekla schovat do lesa, některá kuřata se také chytře ukryla mezi rámy kol v hangáru. Naštěstí byla paní hygienička hodná a chápavá a když viděla, že si jen na ohníčku vaříme brambory, ani se nešla podívat blíže, rozloučila se a odjela.
Podnikli jsme také dva celodenní cyklovýlety, ale kvůli vedru se nedalo nikam pořádně dojet. První výlet skončil u Divišovského rybníku, kde se mohli zájemci vykoupat (moc jich nebylo) a druhý měl za cíl vesnici Chotýšany.
Několikrát za tábor jsme měli večerní táborák s kytarou, jednou jsme opékali buřty a u dalšího zase obdrželi všichni účastníci tábora nová oddílová trička. Největší z ohňů byl samozřejmě ten poslední, rozlučkový, ten však začal vinou nepozorného stavitele hořet už během večeře. Plameny švihaly asi do čtyř metrů, což spolehlivě vyhnalo všechny z táborového kruhu.
Celotáborovou hru zakončoval dvoudenní puťák, na který vyrazily obě společnosti časně z rána. Šlo totiž o poslední míle železnice a před započetím puťáku si obě společnosti v závodě vedly velmi vyrovnaně. Na zádech vše potřebné na přežití dvou dnů, vydali se stavitelé nejdříve k Bílkovickému lomu, kde se od vládního telegrafisty dozvěděli další trasu. Puťák poté pokračoval přes Divišov, Všechlapy a Libež, za níž jsme přenocovali na starém skautském tábořišti. Postavili jsme přístřešky a zapálili oheň, abychom si uvařili polévku k večeři. Do tábořiště vedla přes řeku Chotýšanku jen vratká lávka a dostat se na druhý břeh byl dost akrobatistický výkon. Večer pak přišla jediná bouřka za celý tábor, nicméně přístřešky splnily svůj účel, někdo se ráno probudil trochu mokrý, někdo vůbec. Nejmokřejší byl ovšem PeterS, kterému se voda záhadně dostala pod spacák, i když celé okolí karimatky bylo suché… Následující den jsme se už postupně vraceli do tábora, poslední zastávkou bylo Bílkovické koupaliště, neboli v naší hře Tichý oceán. K oceánu dorazila o několik minut dříve a celotáborovku tím vyhrála družina červených Rail Road Washington. Celkově jsme urazili asi 28 km, z toho první den zhruba 18, což je docela slušný výkon.
V sobotu před odjezdem se dopoledne konala Bílkovická pouť, kde si každý podle své obratnosti a zručnosti mohl přijít na docela slušné množství sladkostí a zhodnotit tak svůj úspěch v celotáborovce. Odpoledne se pak boural tábor, následoval rozlučkový oheň a spaní pod širákem.
V neděli velcí tradičně odjížděli do Prahy na kole, ale tentokrát ani menší nezůstali pozadu. Na kolech do Prahy dorazili také, jen se asi polovinu cesty svezli vlakem.
(KUKI)