7. – 22. 8. 2004
Letošní Bílkovický tábor je úspěšně za 
námi. A myslím, že mohu říci, že se nám povedl. Tento tábor se od táborů let minulých lišil hned v několika aspektech. Zásadní změnou bylo věkové složení účastníků. Dříve s námi jezdil současně oddíl Starších, ale ten se letos rozhodl uspořádat dvě kratší sólo akce, takže se do Bílkovic vydal jen oddíl Mladších. To byla pro nás velká neznámá. Takový tábor skýtal mnohá úskalí, která ale byla, jak už teď mohu klidně prohlásit, zdárně a bez jakýchkoli problémů překonána. Šlo třeba o práci se dřevem, ale té se kluci zhostili na jedničku. Porazit soušky a následně z nich udělat spoustu malých polínek do kamen byla otázka jednoho dopoledne a několika zhruba hodinkových akcí, kdy se pořádně “máklo” a zásoba dřeva byla na světě. Mohu dokonce říci, že speciálně dřevo zabralo letos mnohem méně času než loni. Takže pochvala.
Druhou novotou byl přesun na tábor. Druhý turnus na tábořišti v Bílkovicích skončil totiž už týden před naším táborem, takže autobus, na který jsme byli zvyklí, tentokrát nebyl k dispozici. Došlo tedy na přesun, jak se říká “po svých”, v našem podání na kole, s tím detailem, že jsme si trochu vypomohli vlakem.
Třetí neznámou byl počet dětí. Není tajemstvím, že počet členů oddílu není nijak závratný a již před rozdáním přihlášek bylo jasné, že naplnit tábor tak, aby se mohl reálně uskutečnit, nebude nic jednoduchého. Docela překvapením tedy bylo, když se nakonec počet táborníků ustálil na čísle 19. Z toho byla zhruba polovina UFOunů a zbytek externích oddílových příznivců, z nich někteří s námi jezdí již pravidelně, ale některé jsme na táboře viděli poprvé.
V den odjezdu (sobota 7. srpna 2004) ráno jsme se všichni zdárně sešli u Gymnázia Jižní Město a po nezbytných procedurách vyrazili na cestu. Abychom se vešli do vlaku, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První jela vlakem s KUKIm z Uhříněvsi a druhá hned vlakem následujícím s Michalem a PeterSem z Říčan. Všichni jsme se šťastně setkali v Benešově a vyrazili směrem do Bílkovic. Do tábořiště jsme dorazili okolo druhé hodiny. Nováčci byli seznámeni se základními fakty a principy (například kde se nacházejí latríny – to je docela důležité) a proběhlo ubytování ve stanech. Poté jsme se dali do práce. První dny jsou vždy pracovní, protože v táboře je potřeba udělat spoustu věcí ještě předtím, než naplno propukne táborový program. Večer byli kluci seznámeni s letošní celotáborovou. Celým světem hýbe vlna terorismu a oni jsou ti jediní, kdo ho mohou zachránit před plánovaným teroristickým útokem nepředstavitelného rozsahu. Všichni se ihned převtělili do rolí vojáků speciální zásahové jednotky Armády České republiky a čekal je náročný výcvik. Ti nejlepší se po jeho úspěšném absolvování měli zúčastnit supertajnétajné protiteroristické akce NATO, při které bude třeba nasadit vlastní život a pokusit se překazit plánovaný teroristický útok. Nic víc nikdo nevěděl, vše samozřejmě podléhalo přísnému utajení. Top secret! Jak taky jinak.
Hned v neděli ráno byla celé jednotce vysvětlena detailnější pravidla. Celotáborovka měla prakticky dvě oddělené části, co se hodnocení a úspěšnosti týče. První byla část individuální. Každý voják začínal na hodnosti vojína a za zásluhy v boji nebo třeba za vzorný úklid a jiné chvályhodné činy mohl být povýšen. Povyšovalo se každý den ráno a někteří na konci hry dosáhli až hodnosti majora. Daná hodnost v podobě peciček a hvězdiček zdobila nárukávník každého z vojáků a kdokoli tak mohl vidět, s kým má tu čest. Navíc důstojník s nejvyšší hodností byl pro daný den velícím důstojníkem jednotky a mohl využívat různá privilegia, například navštěvovat speciální důstojnickou latrínu s extra jemným toaletním papírem hned vedle latríny vedoucích, nebo třeba sedět u nejlepšího stolu v jídelně spolu s ostatními velícími důstojníky ostatních jednotek. Druhá část hodnocení byla takzvaná týmový úspěšnost. Celá četa byla rozdělena do čtyř jednotek. Černá jednotka ve složení: Vojta , Jirka, Michal, Pepa a Ondra; Modrá jednotka ve složení: Davča , Petr, Jakub a Filip; Zelená jednotka ve složení: Jakub, Dominik, David a Tomáš a konečně Žlutá jednotka ve složení: Kuba, Kuba, Honzík a Honza. Devatenáctý účastník – Adam- bohužel těsně pře táborem onemocněl a tábora se tudíž nemohl zúčastnit. Generální štáb se skládal z plukovníka Michala, generálmajora PeterSe, generálporučíka KUKIho, armádního generála Toma a Blanky, která měla jistě také velmi vysokou hodnost, ale bohužel tajnou. Týmová úspěšnost se zaznamenávala do obřího grafu. Hodnotila se jednak každá činnost a hra zvlášť a jednak celková týmová úspěšnost za celý tábor.
Třetí den již bylo vše potřebné hotovo a mohl naplno začít armádní výcvik. Ten byl realizován spoustou her a jiných činností. Za zmínku stojí zvláště velké několikahodinové strategicko taktické lesní hry, jako například “Nácvik osvobození zajatého novináře”, “Bojové cvičení jednotek NATO” neboli “Maršál a špion live action” nebo “Obchod s překupníky” neboli “Přístavy”. Každý voják byl vycvičen určité specializaci (Střelec, Spojař nebo Průzkumník) v rámci výcviku vojáků specialistů a žádný z vojáků neušel přípravě speciální vysokoenergetické vojenské stravy GP – 50, česky škrábání brambor. Protože každý voják se musí umět orientovat, prošli všichni náročným výcvikem formou azimuťáku. Podnikli jsme také dva celodenní výlety na kolech. První mířil k Hřibovi do Myslíče. Dina měla zrovna malá štěňátka, takže o zábavu bylo postaráno. Při druhém výletu jsme již v rámci ostré akce zamířili mnohem dále a to až na hranice samotného Afghánistánu. Úkolem jednotky bylo najít a zneškodnit supertajnou biologickou zbraň, ale to se nakonec nepovedlo. Co se ale během tohoto výletu povedlo byla hra “Jak dědeček měnil až vyměnil”. Každý tým dostane na začátku jehlu a úkolem je vyměnit ji postupně s místním obyvatelstvem – v našem případě s Afghánci – za věc co nejlepší a nejdražší. Nechyběli ani hry noční. Vtipná byla hra “Vožralí vojáci”, které museli naši vojáci bezpečně dopravit z lesa na nosítkách a náročná hra “Odrazková” – noční běh s baterkou po odrazkách. Samozřejmě se nezapomnělo na klasiku. Tou jsou třeba “Slepí rytíři” a “Triangl”, “Střílečka” u ohně nebo turnaj v ping – pongu. Nesmím také zapomenou na několik táboráků s buřty a kytarou v podání Blanky nebo Toma, na rožnění špízů, koupání v Bílkovickém koupališti, ani na méně zábavné, o to více však potřebné každodenní službičky a noční hlídky.
Za celý tábor se u nás vystřídalo množství návštěv, zvláště z řad starších členů oddílu. Zhruba v polovině tábora dorazili Michalova sestra Petra a můj brácha Petr a zůstali až do konce, aby nám pomohli s organizací a hrami.
Celý tábor vyvrcholil puťákem. Místem zásahu byl opět Afghánistán a celá speciální jednotka se vydala po stopách nejhledanějšího teroristy světa – Usámy bin Ládina. Pochod nebezpečným územím Afghánistánu trval celé dva dny, dvakrát také bylo nutno zabivakovat, postavit hlídky a přespat v lese. Jednotka ale nakonec slavila úžasný úspěch, který se zapíše do historie celého světa. Po noční přepadové akci se podařilo Usámu bin Ládina zatknout a dokonce i přežít následný ústup před armádou teroristické organizace Al-Kajda, která chtěla svého vůdce získat zpět za jakoukoli cenu. Celodenní ústup navíc znepříjemňoval silný a vytrvalý déšť.
V sobotu se kompletně boural tábor. Opět nám do toho pršelo, což mnohé práce velmi znepříjemňovalo, ale nakonec jsme vše zvládli a večer mohl být zapálen závěrečný rozlučkový táborák. V sobotu zbývalo už jen doladit maličkosti, rozdat ceny a “Řády bílého lva” za celotáborovou hru, kterou nakonec na plné čáře vyhrála Žlutá jednotka. Okolo poledne jsme vyrazili domů. Opět na kole s malou výpomocí od Českých drah. Cestou jsme sice ještě stačili píchnout, ale ke GJM jsme dorazili dle plánu a beze ztrát.
Jak už jsem tedy napsal na úvod, tábor se rozhodně zdařil a určité dílčí problémy, které v průběhu samozřejmě nastaly, nemohou zkazit celkově dobrý a fajn pocit z tábora jako celku. Příští rok zavítáme do Bílkovic opět a doufáme, že ve stejně hojném (ne-li hojnějším) počtu, jako letos.
(KUKI)